Jsou
možná poslední, od nichž se stále ještě něco očekává.
Natočili průměrný debut. První hit Creep vlastně vznikl z nedostatku
invence. Když z bezmoci a vzteku nad svou neschopností praštili
do strun, bylo to tam. Jakýsi prvek náhody je pro ně typický
dodnes. Tím ostrým rifem v refrénu Creep to tenkrát začalo.
Pak přišli s The Bends (1994), jíž dodefinovali kytarovou
scénu, dodnes bychom těžko v tomto žánru hledali něco lepšího.
Třetí placku OK Computer (2007) všichni milovali, až na Vojtěcha
Lindaura, a Radiohead se stali stálicemi, které si od roku 1997
mohou dělat, co chtějí. Záviděníhodná pozice. Oni se však
vzepřeli veškeré pop logice, otočili kormidlo do vesmíru a vzdálili
se všemu po(p)zemskému. Phil Selway vyměnil bicí za beaty, Colin
Greenwood s Edem
O´Brianem hodili kytary do žita a Jon Greenwood s Thomem
Yorkem prohnali hlas computrem. Vznikla úžasná nahrávka Kid A
(2000)! Přiblíženo zoomem: ne zas tolik originální a nová, jak
se psalo. Autechre nebo Aphex Twin již dávno takto komponovali a
koncertovali. Radiohead tyto postupy pouze předali masám. Rok na
to vznikl neméně skvělý Amnesiac (2001), který z progresivity
A ustoupil a byl neoficiálně pojmenováno Kid B. Následující
Hail To The Thief (2003) byla nesmyslným návratem kamsi mezi The
Bends a OK Computer, a rozhodně patří k tomu nejhoršímu a
nejdelšímu, co kdy Radiohead natočili (miluju ale Scatterbrain!).
Když jsem začal lámat hůl nad jejich dalším osudem, přišla
mi pod ruku sólovka Thoma Yorkea – The Eraser (2006), skvělá,
nepochopitelně přehlížená věc. Dalším zlomem byl rok 2007,
kdy jako první zavěsili svou novou desku In Rainbows na web a
nechali fanoušky, aby sami rozhodli, na kolik si jejich hudby cení,
a podle toho zaplatili. Na důkaz absolutní nezávislosti jste
mohli desku „koupit“ i za 0 Euro, cifru, která nahání hrůzu
všem nahrávacím kolosům; a nůž se počal zasouvati do převislých
tukových záhybů…
Dost
důvodů Radiohead milovat, a i když mě ta jejich aura posvátnosti
chvílemi vytáčí, nemohu jinak.
Aha!
Takže to není Jů a Hele na tom obalu
Uplynulo
pár let, Radiohead zahráli skvělý koncert v Praze, z něhož
vznikl pozoruhodný záznam; jinak žádné zbytečné řeči o nové
nahrávce. Až pak zničehonic středeční zpráva o tom, že v sobotu
vydávají digitální verzi své nové desky The King Of Limbs
(2011) a jen dva dny před vydáním epileptické video Lotus Flower.
K hudbě se mi nechce vyjadřovat, protože to teď skoro ani
nepovažuji za podstatné. Miliony reakcí z celého světa
jsou půl na půl, vznikají téměř konspirační teorie o tom,
zda si kapela ze svých fanoušků nevystřelila a nevrhla na digitální
trh b-sides, dočasně považovanou za „pravé“ album. Yorke v buřince
k tomu svádí a kapela mlčí a musí se náramně bavit. První
recenze jsem našel den po vydání desky! Jako by recenzenti ani
neznali minulost této oxfordské pětky. Ke každé jejich desce,
snad kromě debutu, jste se museli pracně proposlouchat, a teprve
potom něco napsat, nikoli naopak. Řešit týden po vydání
stagnaci, vyzvedávat jednotlivé písně či psát o tom, že deska
cosi postrádá, je úplná pitomost, i když přesně v tomto
duchu se nesou všechny recenze a diskuse o ní. Poslouchat tuto
hudbu je dobrodružství,
kterému se oddávám s klukovským za- ujetím. Radiohead jsou
zkrátka zpět a s nimi ta stará známá intimita, uzavřenost,
možná izolo- vanost - ta slova mi ale vždy zněla jako soucítění,
jasná cesta a jedinečnost. Chrání mě před zkostnatěním, a to
je teď a tady nejpod- statnější…
PS:
28. března vychází The King of Limbs na fyzickém CD nosiči a 9.
května takzvané Newspaper album, které bude obsahovat hudbu ve všech
formátech, včetně vinylu, plus artwork v podobě 625 kreseb.
s Edem
O´Brianem hodili kytary do žita a Jon Greenwood s Thomem
Yorkem prohnali hlas computrem. Vznikla úžasná nahrávka Kid A
(2000)! Přiblíženo zoomem: ne zas tolik originální a nová, jak
se psalo. Autechre nebo Aphex Twin již dávno takto komponovali a
koncertovali. Radiohead tyto postupy pouze předali masám. Rok na
to vznikl neméně skvělý Amnesiac (2001), který z progresivity
A ustoupil a byl neoficiálně pojmenováno Kid B. Následující
Hail To The Thief (2003) byla nesmyslným návratem kamsi mezi The
Bends a OK Computer, a rozhodně patří k tomu nejhoršímu a
nejdelšímu, co kdy Radiohead natočili (miluju ale Scatterbrain!).
Když jsem začal lámat hůl nad jejich dalším osudem, přišla
mi pod ruku sólovka Thoma Yorkea – The Eraser (2006), skvělá,
nepochopitelně přehlížená věc. Dalším zlomem byl rok 2007,
kdy jako první zavěsili svou novou desku In Rainbows na web a
nechali fanoušky, aby sami rozhodli, na kolik si jejich hudby cení,
a podle toho zaplatili. Na důkaz absolutní nezávislosti jste
mohli desku „koupit“ i za 0 Euro, cifru, která nahání hrůzu
všem nahrávacím kolosům; a nůž se počal zasouvati do převislých
tukových záhybů…
dobrodružství,
kterému se oddávám s klukovským za- ujetím. Radiohead jsou
zkrátka zpět a s nimi ta stará známá intimita, uzavřenost,
možná izolo- vanost - ta slova mi ale vždy zněla jako soucítění,
jasná cesta a jedinečnost. Chrání mě před zkostnatěním, a to
je teď a tady nejpod- statnější…