Po dlouhé noci, kdy mi dozněly všechny trumfy, jsem
nachytal odvážného blogera, jak směle přirovnává neznámé Destroyer k Roxy
Music. Po ironickém úšklebku jsem se začal pídit po názvu, který spíše evokuje
metalové obskurnosti než novoromantickou jemnost a la Brian Ferry. Po bližším
ohledání jsem zjistil, že existuje jistý Dan Bejar a že Kaputt je devátou
řadovkou uznávaného kanadského muzikanta. Pátráte dál - Kanada vám nevoní, i
těch cen je až podezřele mnoho, jako by ani hudba nebyla krystalicky
subjektivní záležitost. Pak si vzpomenete na Owena Palletta a Arcade Fire a
Kanadu i s cenami vezmete na milost...
Ale k věci: chybí-li dnes někomu album dobrých
písní s novoromantickým patosem, blikajícími syntezátory, s
povrchností New Order a vhledem The The z období alba Mind Bomb a
nebaví-li vás neustálé balancování na hraně relativity aktuálních desek
Radiohead, R.E.M. a PJ Harvey, pak bez váhání sáhněte po albu
Kaputt. Je to po
dlouhé době sázka na jistotu. Jsou u nás neznámí a zvukově velmi přitažliví.
S tímto albem se definitivně dostáváme do nového desetiletí. A aniž bychom
popírali vše minulé, jsme naprosto současní. Čímž ovšem nechci tvrdit, že
Destroyer albem Kaputt charakterizují svoji dobu... ne, jsou vysoko nad svou
dobou, tak bezedně prolezlou komerčním kalkulem. Ta deska má devět vyrovnaných
záseků. Melancholie, ironie, romantika, nadhled… a na závěr facka do rytmu v podobě Bay Of Pigs!