Miloval
jsem alternativní To Bring You My Love (1995), triphopem nasáklou
Is This Desire (1998), radikální povzdech Uh Huh Her (2004). U
komořina White Chalk (2007) jsem proplakal několik nocí.
Kolaboraci s Johnem Parishem na albu Dance Hall At Louse Point
(1995) jsem sice pochopil až s odstupem, ale dnes hodnotím
asi nejvýše. Stojí tak nějak mimo. Do diskografie PJ Harvey se
řadí jen zřídka. Že není úplně její, svědčí - navzdory
etiketě - i druhá pozice jména
na obale. Ale ať je to, jak chce, ten dřevný zvuk Parishovy
kytary a vypjatě ječivý vokál Harveyové miluju. Toto čistokrevné,
syrové a zároveň křehké blues dodnes svírá mé srdce. Je to
lehce nahozené, skřípe to a šumí jak sto let stará deska -
absolutně nadčasová. Toto už se nikdy neopakovalo! A třeba mě
zazděte, když napíšu, že nejhorší nahrávka PJ Harvey je ta,
která získala nejvíce ocenění: Stories From The City, Stories
From The Sea (2000), ale aspoň ji dostala do širšího povědomí.
K prvním třem deskám „holky z garage“ jsem se už nikdy
nevrátil.
Chtěl
jsem ale začít jinak; Polly Jean Harvey je nejkrásnější ženská
v popu. Mohl bych jmenovat jednotlivé klipy a nevěděl bych,
kterému dát přednost. Charisma a muzikálnost jsou tu vyhroceny k fascinaci.
A propojení s Nickem Cavem v Henry Lee?, to je těžko
popsatelná esence lyriky! Bezkonkurenčně nejkrásnější klip v dějinách
MTV.
Očekávání
byla tedy převeliká. První setkání s novými písněmi
jsem objevil na you tube v show Andrewa
Marra z 18. dubna 2010 (viz video pod článkem), kde
Polly, se svou novou autoharp* a podkresem stále se opakujícího
samplu nějakého istambulského hitu z roku 1953 „Take me
back to Constantinopole“, odzpívala titulní píseň chystané
desky Let England Shake. Škoda, že ten sampl později
odstranila. Album nakonec vychází v únoru 2011 a z výše
popsaného vyplývá, že je to
událost sváteční. Víc než politická témata v písních
mě zaujal zvuk desky a po dlouhé době skvěle propracované aranže.
Na Let England Shake je velice nápaditě
rozepsaná hudba s echem anglického folklóru. Když v Last
Living Rose vystřídá tupý zvuk piána saxofon, neubráním se
hlubokému výdechu. Album Let England Shake je nebezpečné
obzvláště v mp3 walkmenu - strhující rytmus v Bitter
Branches, střídající se napětí a uvolnění v All and
Everyone nebo melodický náboj v nádherné písni One
Battleship Hill, jakož i mnoho jiných nuancí (kvůli kterým jsem
schopen vmžiku se zasnít a nevnímat městskou realitu) činí z tohoto
alba majstrštyk.
Aleš
Kauer, duben 2011
*Autoharp
připomíná
zvuk citery, ze které bezesporu vznikla. Vyrábí se překvapující
množství modelů, které se liší počtem strun, laděním a výbavou.
Nejznámější a legendární hráčkou byla kytaristka Maybelle
Carter (1909-1978), s jejíž dcerou June se oženil country zpěvák
Johnny Cash. Ze známějších hudebníků autoharfu také používali
a používají např. Jon Anderson - zpěvák britské artrockové
skupiny Yes, Jeff Lynne z ELO, Brian Jones z Rolling Stones, Steve
Hacket z ranných Genesis, Joni Mitchell, Dolly Parton, Bruce
Springsteen, Sheryll Crow, ale třeba i Janis Joplin svého času
nebo Led Zeppelin.
jména
na obale. Ale ať je to, jak chce, ten dřevný zvuk Parishovy
kytary a vypjatě ječivý vokál Harveyové miluju. Toto čistokrevné,
syrové a zároveň křehké blues dodnes svírá mé srdce. Je to
lehce nahozené, skřípe to a šumí jak sto let stará deska -
absolutně nadčasová. Toto už se nikdy neopakovalo! A třeba mě
zazděte, když napíšu, že nejhorší nahrávka PJ Harvey je ta,
která získala nejvíce ocenění: Stories From The City, Stories
From The Sea (2000), ale aspoň ji dostala do širšího povědomí.
K prvním třem deskám „holky z garage“ jsem se už nikdy
nevrátil.
Očekávání
byla tedy převeliká. První setkání s novými písněmi
jsem objevil na you tube v show 
nebezpečné
obzvláště v mp3 walkmenu - strhující rytmus v Bitter
Branches, střídající se napětí a uvolnění v All and
Everyone nebo melodický náboj v nádherné písni One
Battleship Hill, jakož i mnoho jiných nuancí (kvůli kterým jsem
schopen vmžiku se zasnít a nevnímat městskou realitu) činí z tohoto
alba majstrštyk.