|
Šumperk
má svoji Dlažební kostku
Nad
novou sbírkou Zdeňka Gáby
(psáno
pro Kulturní život Šumperka)
„…a když jsme si večer lehli na slamníky na takové
rozlehlé půdě, blblo se, křičelo a tak. A pak vždycky někdo
řekl: „Ticho, Teďa bude vykládat!“ – A všichni byli náhle
ticho, a Teďa na pokračování vykládal. Teďa byl o dva roky
starší než my, ale zdá se mi, že jeho moudrosti a tajemství
nedosáhneme nikdy. Prý to měl z nějaké knížky, ale já
tomu nevěřím; možná si to vymyslel nebo to prožil…“
Citovaná část prozaického textu básníka Zdeňka Gáby pochází
z knihy Dlažební kostky. Jeho verše a prózy vycházejí úhrnem
v nakladatelství Kniha Zlín zásluhou básníka Pavla Petra.
Úvodní citace je vhodným vstupem do jeho tvorby, protože Zdeněk
Gába dovede vyprávět stejně poutavě jako Teďa. Je civilní, žádná
silná a velká slova, a přece umí stvořit obraz velikosti lidského
údělu; jeho verše a prózy jsou odžité věčnými cestami
vlakem, nekonečnými láskami, ale především obrovskou lítostí.
Lítostí nad vším, co lze i nelze na tomto světě pochopit anebo
prožít: „…ze všeho nejdřív jsem si přečetl všechny
staré dopisy. Pocítil jsem strašnou lítost nad oběma, kteří
je psali. Jenom velmi mladé dívky dovedou mít třeba radost nebo
lítost bez příčiny. To my už ne, a přece těžko říct, čeho
mi bylo tenkrát tak k smrti líto.“ Ostatně jeho první
oficiálně vydaná sbírka u Jaroslava Erika Friče v nakladatelství
Vetus Via z roku 1997 se jmenuje Lítost.
Zdeněk
Gába je pro mě, bez jakéhokoli pejorativního významu, velký
„regionální“ básník, onen lidový vypravěč, kterému je téměř
jedno, zda bude vydáván nebo ne. Zkrátka byl osloven, a tak z toho
svého celoživotního díla vysekl Dlažební kostku, která však
neleží v dokonalé rovině těch ostatních. Je to taková ta
„vyglajdaná“ solitérka, která neustále hrozí vymknutím
nebo vycáknutím staré dešťové vody.  Ale
která se občas i obratně pohybuje vzduchem, a to velice blízko
hlav současných básnických laureátů! Když Gába cituje oblíbený
satirický kuplet strýce ze Žeranovic, dodává: „Kdo z těch
básnických laureátů současnosti, jako je třeba Magor Jirous
nebo dejme tomu nějaký Topinka, by se na to zmohl? Magor určitě
ne. A Topinka? No, ten taky ne.“ Je sběratelem rozhovorů: v
bufetu: „Keři němaju dušu, maju peníze – a keři maju dušu,
maju hovno“; ty je potom schopen přetlumočit a dát do
širších souvislostí své vlastní filosofie: „Kaple bez dveří
a bez oken. Uvnitř jsou tisíce nápisů (nad oltářem je nápis
HANUSEK), suché listí a lejna. Pán Bůh se odstěhoval. Nebo…
nebo tu někde je?“
Šumperský
kraj byl vždycky na tyto „samorosty“ bohatý. Vlastně je to
jeho nevyčíslitelné bohatství, přestože není na světě člověka
zbytečnějšího, než je básník, jak by řekl Jiří Kuběna (a
jeho předkové jsou v Šumperku pochováni). Zkrátka, vyšla
další výborná knížka šumperského básníka a já doufám, že
bude k mání v každém šumperském knihkupectví!
Aleš
Kauer, srpen 2011
foto
Milena Valušková
|
