Svrchovaně zaplněný prostor

reflexe básnického setkávání v Domě umění, Zlín

(psáno pro Prostor Zlín 3/2011)

Je tomu necelý rok, kdy se básníku Pavlu Petrovi podařilo pozvat do Zlína smetánku z divokého šejkru současné české poezie. Sešli se zde vlastně žijící klasikové. Básně, respektive písně, které zazněly, byly vyslyšeny ve čtyřech zaplněných červnových podvečerech. A to byl důkaz, jasná zpráva, že člověk stále nedokáže odolat vzrušujícímu mrazení při poslechu autorského čtení poezie, v tomto případě poezie svrchované.

   Nebudu psát o mistrech a nebudu pateticky velebit jejich dílo, poslali by mě do háje… Ivan Jirous se postavil před publikum a jednoduše spustil, drže v rukou Okuje a pěje o milostném létu elegii. A také o jiných živých, neživých bytostech, přátelích. A bylo v tom zatraceně víc než suché čtení známého chartisty. Po pravici Dášu Vokatou, slivovici po levici. Ten večer se Magor toužil propít na dno lihového světa - něžně a pomalu, o to ale vytrvaleji upíjel a upíjel, snad na kuráž, aby v závěru byl schopen vyřknout nářek nad mrtvými generacemi. Dáša Vokatá byla neodolatelně svá. Básník je pěvcem a jen vzácně to dnes platí naopak. Dáša byla rovnocenným partnerem Jirousovým.

   Jaroslav Erik Frič věnoval svou performanci loni zesnulému Janu Balabánovi; navázal bluesově laděnou písní Vzpomeneš si na mě? a pokračoval za psychedelického doprovodu kytaristy Stanleyho H2O. Fričovy básně mají rockový drajf s výraznou melodií, Erik je ale čte svým charakteristickým způsobem – stroze a bez příkras, s jasnými pomlkami -  účinek je potom maximální. Onen podvečer se odehrál v mezaninu Domu umění, protože slunce v ten den rozbíjelo vitráže, bylo neúprosné, za týden léto.

   Jiří Kuběna je z opačných břehů. Je to symfonik. Moje někdejší přirovnání k Mahlerovi není od věci. Jiřího básně jsou stavěny duchem, zabarveny Moravou, asonovány Erótem, mají přísný metrický rytmus. Ostatně napsal již několik básnických symfonií. To je i důvod, okrajově subjektivní, proč mi k jeho zpěvům neseděly zpěvy lidové v doprovodu jinak znamenité horňácké muziky Jana Minkse. Jiří svými neodolatelnými „recitativy“ přibližoval dobu vzniku básní a také obecně historické okolnosti související s jeho přáteli z okruhu Šestatřicátníků.

   Pavel Zajíček, nestor undergroundu, vyšel na výsluní současného světa, aby se znova šklebil, teď už ne šaškům oficiální kultury, nýbrž konzumní společnosti. Představil svou současnou poezii v kulisách velmi aktuálních. O zvukový design, respektive hudební strukturu se zřetelným odkazem na Jacksona Pollocka, se postaral Tomáš Vtípil. Propojili tak svoji tvorbu s ambicemi výtvarnými. Zajíčkovy fikce a fantasmagorie jdou stále s dobou, nic neztratily ze své naléhavosti „diagnózy 307“.

   Zatímco lidé dopíjeli zbytky vína a klábosili, nebo se rozcházeli, byl jsem účasten, spolu s Honzou Vilímkem, neoficiálního debutu F. Ř. Jemnického, mladého básníka, který nás odvedl za panely galerijní expozice, aby nám rozhodným hlasem a jasnou intonací předčítal ukázky ze své tehdy chystané knížky Hroby divadelních herců (později vyšla v Knize Zlín). Že mám tu čest s výjimečným básníkem, mi došlo okamžitě. A pokud se tento skutečný hlas nejmladší básnické generace neutopí v alkoholu, budou prostory - a nejen zlínské - i nadále zaplňovány svrchovanou poezií.

Aleš Kauer, září 2011

 www.kauer.cz

© ZděS 2011