Tori
Amos (1963) jsem poznal deskou Under
the Pink
(1994) někdy v devadesátých letech. Potom jsem se vrátil
k debutu Little
Earthquakes (1992) a platonicky zamilován
jsem čekal na třetí desku. Tou bylo album Boys for Pele
(1996), pro mě dodnes nepřekonané, jedna z výjimečných
desek deváté dekády. Čtvrtá From
the Choirgirl Hotel (1998) ji ukázala jako
autorku, která se dokáže obklopit skvělou kapelou a neztratit se
v jejím zvuku. Zajímavý byl koncept šesté řadové desky Strange
Little Girls (2001), na niž nazpívala písně
předtím interpretované výhradně muži – ostatně svými
covery je na koncertech proslulá (Smells Like Teen Spirit, Karma
Police, Losing My Religion, Common People…) – výsledek na
desce Strange Little Girls je ale spíše rozpačitý, nicméně
slyšet Enjoy The Silence v ženském převleku je
obskurní zážitek. Převleky se Tori Amos daří dokonale. A možná
je to útěk odněkud někam, prožila si docela šílené dospívání…
Svědčí o tom texty a podmanivě znějící písně s dívčími
jmény do nichž se projektuje: "Yes, Anastasia",
"Marianne", "Jackie's Strength“, "Josephine",
"Ophelia". Na deváté studiové desce American
Doll Posse (2007) se po vzoru řecké
mytologie dokonce „převtěluje“ do pěti dívek: Isabel, Clyde,
Pip, Tori a Santa. A každá z nich má na desce svůj prostor.
Novou
- dvanáctou desku Night Of Hunters vydala Tori Amos na
labelu Deutsche Grammophon Records, což je vydavatelství zabývající
se výhradně vážnou hudbou. Už jen tento fakt vede k bdělosti
s ostražitostí. Pokaždé, když se pop snaží „povýšit“
do sfér klasiky, narazí. Výsledku jsem se tedy obával, v obavě
mě utvrzoval i sentimentálně ufňukaný klip k prvnímu
singlu Carry a příšerný obal desky. Nad zahraničními
recenzemi jsem kroutil hlavou, když jsem se dočetl o přirovnávání
ke klasickým písňovým cyklům. Srovnávat Night Of Hunters
s opusy Schubertovými či Schumannovými je opravdu odvážné,
ne-li nesmyslné. Tori Amos vychází v prvé řadě z popu,
deska Night Of Hunters je sice inspirována motivy z klasické
hudby, znějí zde variace na hudební témata Bacha, Chopina,
Debussyho, Mussorgského, Scarlattiho, Granadose, Satieho a
Schuberta. Ale neukazuje snad tento „high lights“ výběr jasný
popový přístup? To, že se na desce objevuje pár smyčců, dřev
a žesťů, ještě z nahrávky nedělá „klasickou“ hudbu.
Dokonce bych mohl jmenovat řadu jiných písní z jiných
desek Tori Amos, které by se do tohoto cyklu hudebně hodily a
nebyly zamýšleny jako „vážné“. Paradoxem je údiv nad tím,
že deska je nahrána výhradně pomocí akustických nástrojů a
je postavena na zpěvu a klasickém zvuku piána. Jako by to ale mělo
být něco víc a ne grunt, na němž by měl každý hudebník stavět.
Tori
Amos je zkušená a rockem otřískaná harcovnice (v roce 1986 burácela
v kapele Y Kant Tori Read),
než aby sklouzla do srdceryvných projevů typu Brightman& Bocelli.
Nic takového se naštěstí na Night Of Hunters nekoná.
Přesnější by bylo postavit Tori Amos vedle Stinga, jehož remaky
Johna Dowlanda na desce If On A Winters Night byly docela zdařilým
počinem zavánějícím právě onou klasikou. Nepřeslechnutelní
jsou na desce její dcera Natashya Hawley, neteř Kelsey Dobyns a
galerie zajímavých hostů z předních orchestrů. To, že má
Night Of Hunters téměř osmdesát minut a těsně před závěrem
si ještě dovolí vystřihnout jednu instrumentálku, aniž by ztrácela
dech, je z hlediska dnešní doby výkon opravdu ojedinělý.
Přes
všechny mé předsudky, vyplývající z tendencí, jež se stále
snaží klasickou hudbu povyšovat nad dobrou hudbu populární, mě
deska Night Of Hunters přesvědčila o neobyčejné kráse,
kterou stále ukrývá „obyčejná“ píseň s piánem.
Aleš
Kauer, prosinec 2011
Tracklist
+ variace
1. "Shattering Sea" (Variation on: Song of the Madwoman
on the Sea-Shore, Prelude op. 31 no. 8 - Alkan)
2. "SnowBlind" (Variation on: Añoranza from 6
Pieces on Spanish Folksongs - Granados)
3. "Battle of Trees" (Variation on: Gnossienne
no. 1 - Satie)
4. "Fearlessness" (Variation on: Orientale from 12
Spanish Dances - Granados)