|
DADA
“Umění je mrtvo. Ať žije dada!“
Za zvuků probouzejícího se industriálu se jevil svět nadějně.
Sliboval morálku a spravedlnost. Místo toho však přišla první
světová válka a veškeré naděje byly pohřbeny v sutinách.
Člověk, jenž tomu všemu chtěl nějakým způsobem
porozumět, se nesměl spoléhat na principy, které tento stav zapříčinily.
Vzdálen veškeré politické logice si musel objevit vlastní svět
s vlastní morálkou, vlastní spravedlností a vlastním chrámem
– Cabaret Voltair. A právě v této - válkou zmítané -
době se v Zürichu objevuje vzrůstem malý člověk, spíše
Anděl s krásným jménem Hans Arp – zvěstujíc
LES CHANTS DE LA MI-MOR, aneb hudba & dada Dada se neomezuje pouze na vizuální a literární umění (třebaže tyto formy jsou prvotní!), jeho vliv zasahuje i do zvuku a hudby. Nalézt hudebníky, které je možno vnímat jako dadaisty, je ale obtížné. Hudebníci sice byli ochotni ztotožnit se s konkrétním uměleckým hnutím, ale jen okrajově, a jejich počet byl velmi omezený, významem však nezanedbatelný. Hugo Ball znovuobjevil sílu přirozeně tradičního zpěvu černochů a africkou hudbu, což signalizovalo návrat k přírodě a naivnímu „primitivismu“. Několik skladeb Hanse Heussera bylo zakomponováno přímo do literárních děl dadaistů a jeho kompozice pro harmonium často rámovaly řadu dadaistických představení. Periferně byla do hnutí zapojena také skupina Les Six, která své hudební kreace prováděla přímo na setkáních. Důležitým hudebníkem byl Albert Savinio (mladší bratr Giorgia de Chirica). V roce 1914 založil skupinu Sincerismo, opustil polyfonii a harmonii a kladl silnější důraz na rytmus a disonance. Téhož roku vytvořil dramatickou báseň Les Chants de la Mi-Mort, která mimo jiné obsahuje jakési „klavírní kresby“ – struktura skladeb byla skutečně založena na konkrétních kresbách, které potom sloužily jako partitura, podle níž se hrálo. Les Chants de la Mi-Mort je jedno z prvních koncepčně chápaných děl, jejichž tématem je spánek – poloviční smrt. Tato báseň je považována za základ surrealistického hnutí, v důsledku čehož je Salvinio korunován na jednoho z prvních surrealistů. Pozoruhodný je také Erik Satie, řečený Satierik, který se ve svých drobných skladbách Gymnopédies pokusil o komponování hudby z více stran, jinak řečeno – jeho skladby je možné poslouchat z několika úhlů, čímž docílil jakéhosi zvukového zhmotnění, plastičnosti, dnes tolik využívané a zneužívané. Ne nadarmo se o Satiem hovoří jako o největším modernistovi, na nějž navázali v padesátých letech minimalisté v čele s Johnem Cagem. Zařazení zvuku do hudebního díla, podobně jako začlenění „nalezených objektů“ do výtvarného díla, mělo silný vliv nejen na vývoj hudby, ale především na rozvoj elektronické hudby - s dozvuky až do současnosti (Aphex Twin). AK
CITACE „Mám rád slovo věřit. Vůbec, když se říká „já vím“, nevíme nic, ale věříme. Věřím,že umění je jediný způsob aktivity, kterou se člověk projevuje jako opravdový jedinec. Jedině jeho prostřednictvím je možno překročit stadium zvířat, protože umění je brána do krajin, kde nevládne ani čas, ani prostor. Žít znamená věřit, já v to alespoň věřím.“ MARCEL DUCHAMP
„Naschvál a při plném vědomí převracet stoly vzhůru nohama.“ HENRY MILLER
„Dada je použitelné na vše, a přesto samo je ničím, je bodem, kdy se ano a ne a všechny protiklady navzájem setkávají – ne slavnostně na zámcích lidských filosofů, nýbrž docela obyčejně na nárožích jako psi a kobylky“ TRISTAN TZARA
„Dada je.“ MAN RAY
„Roku 1913 jsem měl ten šťastný nápad, namontovat na kuchyňskou stoličku kolo velocipedu a dívat se, jak se točí. Asi 1915 mě napadlo slovo ready-made jako označení tohoto druhu manifestace. Volba těchto ready-mades nebyla nikdy diktována estetickými pocity libosti. Stávaly se uměleckými díly tím, že jsem je tak pojmenoval.“ MARCEL DUCHAMP
Jacques Vaché ve svém životě, který je možno chápat jako jediné autentické „umělecké dílo“, šel ve svém totálním postoji a totální nezávislosti vědomí do všech důsledků až po tu nejzazší mez. Jeho poslední „uměleckou manifestací“ byla sebevražda ve dvaceti třech letech. „Umřu, až budu chtít umřít“ napsal nedlouho před svou smrtí, „ale potom umřu ještě s někým. Umřít sám je nudné, dávám přednost smrti společně s některým z mých nejlepších přátel.“ Jacques Vachého skutečně nalezli mrtvého s jedním z jeho blízkých přátel. Leželi vedle sebe. Vypili najednou stejný jed. … „Vrchní Dada“ Baader vystavěl zase obrovské lešení z nejrůznějších materiálů, ze dřeva, z papíru, lahví, kovu apod., které nazval „Velké plasto-dio-dada-drama“ … Raoul Hausmann vzpomíná, jak na svých turné přidával tanec sixty-one-step, pokud bylo obecenstvo příliš bujné a příliš se bouřilo. Po tomto tanci se publikum obvykle opět ztišilo a sledovalo „program“ dál. Tak tomu bylo např. v roce 1920 na Plodinové burse v Praze. … První manifestace v Čechách se konala 26. února 1920 na scéně v Teplicích-Šanově. Baader, Huelsenbeck a Hausmann zde po cestě z Lipska uspořádali manifestaci před „tlačenicí imbecilů a zvědavců“. Odtud se rozjeli do Prahy. Manifestace v Praze se měla uskutečnit 1. března 1920 na Plodinové burze v Praze, kde bylo 2 500 volných míst. Všichni tři byli ohrožováni ze všech stran. Jak od Čechů, tak od místních Němců. „Češi nás chtěli ztlouci, protože jsme naneštěstí byli Němci,“ cituje Hausmann z Huelsenbeckových vzpomínek „En avant dada“. „Noviny spustily monstrózní propagandu proti dada již několik týdnů před naším příjezdem do Prahy. Přesto se v ulicích shromáždily houfy lidí, křičíce za námi do rytmu: dada, dada... … V příštím roce, v září 1921, uspořádali Schwitters s Hausmannem v rámci svého turné dva večery Antidada a Merz v Praze. Recitovalo se Schwittersovo La grande Révolution á Revon a Schwittersova báseň, složená jen ze slova Cigarren. Pak Hausmann zazpíval svůj fonetický text Kperioum a text fmsbwté. Schwitters zde ještě před pražským publikem recitoval svou proslulou Anna Blume a Abecedu pozpátku. I tentokrát měla manifestace dadaistů velký úspěch. Z Prahy se, ještě s Hannah Hoechovou, vraceli přes Lovosice, kde zůstali tři dny. Připomínám to zde proto, protože právě v Lovosicích začal Schwitters psát svou „Prasonátu“. MILOSLAV TOPINKA
„Kdyby Homér nebyl starý vůl, sotva by mohl své verše recitovat stoje.“ JAROSLAV HAŠEK
„Podívejte
se na mne dobře. Tak by počal svou přednášku T. Tzara a tak by vůbec měla počít každá přednáška. Květiny jsou vražděny latinskými jmény a barevný kakadu, který sluje Dada, musí být oškubán, aby mimo veselá dobrodružství a překvapení, která nám přináší, bylo nalezeno ono podstatné, co jej nutilo ku křiku, smíchu, k celému tomu cirku slov, nadávek, lyrismu, jimiž se honosí“. Z PŘEDNÁŠKY FRANTIŠKA HALASE O DADAISMU Z PROSINCE 1925
„Erotický básník je věčný masturbant ... je to platonik větřící čubku. Zpívá o princeznách a jde za první děvkou ...“ … „Na počátku byl nesmysl, nesmysl byl u slova a slovo bylo nesmysl. Kdo to pochopí, porozumí dadaismu. Dadaismus je chaotický jako každý, kdo ví mnoho. Odporuje-li si, je tím vinna jenom řeč. Lidé mají rádi nejen tlusté holky, ale i tlusté myšlenky. Dadaisté ne. Dada je zlomyslné, kdo není zlomyslný, nemá ducha, nemá fantazii ... Dada je bezuzdné, v tom je krása, každá bezměrnost je krásná a běda umění, které se měří nějakou měrou...“ FRANTIŠEK HALAS
„Rozkoš je jediný švindl, kterému přeji trvání. Lýtka jsou kapitálem. Platonik je ten, kdo nemůže, nebo nešika, který nemá odvahy. Oba jsou trapní. Morálka je slabostí mozku (Rimbaud). Morálka je obchod ... Dada plije na morálku ... Kdo nemá, nač by byl hrd, je hrd na svou mravnost (Klíma) ... Ctnost je často impotencí. Mluvení o ethice je podvod ... ZÁVĚREČNÁ PASÁŽ Z HALASOVY PŘEDNÁŠKY NAZVANÁ DADA + LÁSKA A MORÁLKA
Citace použity z mnoha knížek, především ale z esejů, článků a skic HADÍ KÁMEN MILOSLAVA TOPINKY |
í: „Slovo
nalezl 6. února 1916 v šest hodin večer Tristan Tzara“
…vzniká DADA, čisté jako panenský mikrob, od počátku
neuchopitelné a provždy nedefinovatelné hnutí, které po svém
reagovalo na okolní svět. Tristan Tzara, Max Ernst, Hans Arp,
Marcel Duchamp, Alberto Giacometti, Kurt Schwitters a mnozí další
básníci, výtvarníci a hudebníci se ve svém tvůrčím procesu
většinou zřekli obvykle zažitého vnímání umění, respektive
poezie (psané, vizuální, hudební), neboť zesurověním světa
ztratila svůj obsah. Duchamp vystavuje své první „nalezené
objekty“. Joan Miró kreslí akvarely naivní dětskou rukou ve
snaze utopit v nich veškerou svoji dospělost. Giacometti utváří
jakoby nahrubo nahozené figury, vyzáblé tak, že sotva tvoří stín.
Hugo Ball rezignuje na běžně chápaná slova v poezii a tvoří
jakési zvukotexty: „Gadji, beri bimba,/ glandiri lauli iloni
cadori/ gadjama bim beri glassala…“, které v důsledku
doby znamenají totéž, co slova konkrétní…
|
www.kauer.cz |
© ZděS 2010 |