Zdeněk Gába
Kulturní život, září 2008

     „Proč si myslíme, že za nejmodravějšími, nejvzdálenějšími horami jsou krásné světy, kde se nám všechno vyplní...?“ ptá se v úvodu své sbírky Lítost (Vetus via, 1997) rodák ze Zlína, geolog a básník Zdeněk Gába (1939). Ptá se a odpovědím nedopřává sluchu. Ne proto, že by ho nezajímaly, že by svrchu shlížel na okolí; spíše z obavy, neboť skutečnost, kterou by bylo možno zaslechnout, je často v prudkém nesouladu s básnickým vjemem. Když básník zkonstatuje: „Vůbec většina lidstva je mi protivná. S menšinou pak jednám s podezíravou opatrností sedláka, kterým se jinak vůbec necítím být“, není to pýcha nadřazenosti, je to průzračný vhled do skutečnosti; a ne básník, ale čtenář by se mohl zamyslet. V této permanentní lítosti, v níž „obzor je příliš těsný naší touze a erupce její příliš zřetelný v krajině“ se obrací dovnitř (ale je to zároveň dívání se ven), je to ono typicky topinkovské otevírání prostoru a ptaní se kam, do čeho, pro koho, kdo o to vlastně stojí?

     Píše pohlednice, nápisy na fotografie, ale též capriccia, rondely a několik útěch – převážně v próze – pro hrstku nejbližších, častěji ale pro jedinou bytost, kterou potom obdaruje abstrakcí slova – zcela konkrétním darem: „ani sen alabastru není křehčí než jeden ze tvých podzimních pohledů“. Ale nesmí to být lacině romantizující a podléhající chvilkové touze, básník to ví... Vrství obraz na obraz, překrývá je, dokud se nedostaví zážeh spalujícího slova – vidina: „Přijde ještě mnoho lživých proroků a všichni nám zde budou nabízet štěstí. Ale jenom Zákon je možno otevřít a číst na kterémkoliv místě…“ A znova se vynořuje a prostor zamořuje palčivá otázka – „je nějaký důkaz, že poezie není marná?“

     Skutečný básník se nespokojí s ničím, neměl by, jeho postoj musí být kontrastem ke světu, pohasínajícímu světlu, jeho hlas ryzí nadrealitou snu – „i slova, která nevyslovujeme v opilství, jsou pravda“ – a za ní jít, i kdyby stopy vedly Saharou vlastního utrpení, vydržet a uvidět – jako Rimbaud, dořeknuvší poezii k úplné dokonalosti – totálnímu tichu…

Aleš Kauer, červenec 2008

 www.kauer.cz

© ZděS 2009 - 2010