Jaroslava Vysloužilová čte Bohumilu Grögerovou - RUKOPIS
Kulturní život, květen 2009

Bohumila Grögerová (1921), básnířka, autorka próz, rozhlasových her, překladatelka, alter ego Josefa Hiršala, jedna z nejvýznamnějších osobností české literatury, vydala na sklonku loňského roku poemu nazvanou Rukopis.

Rukopis je knížka, která dojímá, bez sentimentu odkrývá nitro starého člověka, je nepřikrášlenou básnickou zpovědí osmaosmdesátileté ženy. Hned úvodní trojverší zaujme civilním konstatováním faktu: „Březen 2006/ Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice/ Dg: prakticky slepota oboustranně“… za touto skutečností následuje obrazové panoptikum v podobě rozpadající se mozaiky vidu a hlavy – jakéhosi slepého místa… Rukopis rozkrývá téma postupně slepnoucího člověka, který se ve stáří musí vyrovnávat s úkoly a úkony, na které nebyl do svých osmdesáti let zvyklý: „kdysi jsem tančila po laně…/ dnes hrozí shrnutý koberec“. Text má existenciální rozměr, tiché prosby v nepatrných obměnách: „pane prosím/ zastav ten proces“, cyklicky zakomponované do celku jako litanický refrén, působí v daném kontextu značně naléhavě. Rukopis ale přes všechnu tíži vypsaného nepůsobí depresivně; především ve vzpomínkách na dětství v náručí a nářečí prostějovské babičky nachází autorka jemný zdroj humoru: „vařila myšička kašičku/ na zelenym rendlíčku/ temu dala temu né/ temu hlavu uřezala/ a ten řekl poďme krásť/ a ten řekl chytnó nás…/ zalechtá to/ počurám se stařence do klína/ jédanenky co to děláš/ neznahaňbo jedna!„ nebo vzpomíná na maminku v krámě, když: „zaloudím o cuc na špejli“, na tatínka, který jí s oblibou říkal: „jsi prďola žuchla z vančic“. Bohumila Grögerová tuto vidoucí mlhovinu dětství zobecní v konstatování: „všecka ta stará milovaná slova sbalím do stařenčina vlňáku/ bude to mé velké bohatství mé slovní kukaňství“.

Autorka básnického textu jako by se stále vzpírala skutečnosti: „kdo tvrdil že už nemám sny?“ Vnitřní boj s výčitkami, samotou a všudypřítomnou marností je od začátku do konce prosvětlen vůlí po životě, po tvorbě: „těším se až začnu vychutnávat občasné chvíle zklidňující samoty/ pak sednu ke stolu/ vezmu papír/ nasadím tužku s tlustým hrotem/ s lupou v levičce/ začnu psát velkým tiskacím písmem…“

Aleš Kauer, duben 2009    

 www.kauer.cz

© ZděS 2009 - 2010