K naději je stále blízko - nad novými básněmi Miroslava Kubíčka
Kulturní život, říjen 2009

Miroslav Kubíček, básník a pohádkář, obojí vzácně provázané - v poezii je hravý, v pohádkách poetický. Básnická sbírka Sladké hořkosti - hořké sladkosti (kterou se pokusím podrobněji představit) a Pohádkový cestopis do Jeseníků vycházejí téměř současně - věku navzdory!

     Miroslav Kubíček je básník s vlastním rukopisem: čeřeny slov, kameny rostoucí za deště, řezanka, slota, kořání, tma tmoucí, ticho narůstající… – poslepu poznal bych jeho verše. Je to dobře nebo špatně? Básník je ročník 34, je proto pochopitelné, že se drží své „osvědčené hry“, která byla načrtnuta již počátkem šedesátých let v debutu Dny sluncí, a kterou obnovil a snažil se postupně rozvíjet po sametovém zlomu.

     Aktuální sbírka je rozdělená do čtyř cyklů. V Souznění I. se setkáme s typicky rytmickými a zvukovými shluky slov: „stará tráva zrána mlaská“, „snící stíny v sítích stíní“, „tma zapadla jak padanka“. Tato verbálně-fónická hra působí jako abstraktní obraz. Je znakem Kubíčkova uvažování v poezii, a přestože by se vzdálená podobnost dala vystopovat u bezmála dvě generace mladšího výtvarníka, performera a básníka Petra Nikla, zůstává Kubíček osamělým běžcem. A kde není konkurence, nastane logicky stagnace. Zdá se mi, že sbírka Sladké hořkosti-hořké sladkosti jako celek zůstala ve stínu mimořádně vydařené předchozí sbírky Rod roku (2005).

     Nicméně druhý cyklus mnohé napravuje, a to paradoxně tam, kde je básník košatější, a kde chvílemi samoúčelnou verbální hru nahrazuje čirým básnickým cítěním: „bezkřídlá touha usedá/ i na pahýly doufání“. Objektem jeho zájmu už nejsou ženy jako v Láskovinách, ani volnost jako ve Volbě volnosti. Tématem nové sbírky je naděje, hledání cesty dovnitř a nalézání útěchy v prostých věcech. Téměř všechny promluvy, otázky a touhy jsou elegického charakteru: „ještě chci vidět rozednívání/ nad řekou a nad horami/ hledám cestu dovnitř živlů/ dovnitř slotných slov/ možná naposledy“, v aktuální sbírce mají chvílemi až varovnou melancholii: „na co ještě čekám/ skoro nad hrobem/ není náhradní naděje?“ Intimita plynoucí z posledních věcí člověka je všudypřítomná, úlevně vykřičená, až cynická: „miserere mizerná naděje“. Naději je tedy nutné hledat v obecnější rovině života, jeho koloběhu: „nová hnízda/ vystrkují slepená břicha/ zase těhotná“. Ale sbírka přes svůj elegický charakter nepůsobí depresivně, tu a tam nabídne poživačné „z kořalek kloktáme slunce“, nebo vášnivé: „v tvém klíně po uši/ topím se srdnatě“. Myslím, že k naději je tedy stále blízko.

     Třetí cyklus však ve mně vyvolal značné rozčarování a nedokážu posoudit do jaké míry je tato má výtka oprávněná. Jedná se totiž o přepracování již jednou vydaných básní. V tomto případě cyklu Smíření ze sbírky Rod roku. Proč musely být upraveny a znovu tištěny nejsem schopen pochopit! Pro mě navždy zůstanou Cesty do Lichkova původním, neměnným a neobyčejně krásným básnickým obrazem Smíření. Za nešťastné také považuji opakování názvů jednotlivých kapitol rozlišených pouze římskými číslicemi. Od autora osobitě utvářených titulů to přinejmenším zaráží.

     Závěrečné Souznění IV. ukrývá pouze nadpis Mlčení. Tento morgensternovsky hravý závěr je sladkou hořkostí jinak hořko-sladké sbírky.

Aleš Kauer, srpen 2009

 www.kauer.cz

© ZděS 2009 - 2010