Varieté
si Mark Almond (1957) nadělil k třicetinám své hudební
kariéry. Po deseti letech se jedná výhradně o autorskou tvorbu a
proslýchá se, že Varieté by mohlo být labutí písní... Těchto
několik komerčně kouzlících slov kolem aktuálního alba mě
provokuje k bdělosti a nutí poslouchat Almonda pozorněji než
obvykle.
Marc
Almond – dítě šedesátých let, dospívající v letech
sedmdesátých, hvězda let osmdesátých (Soft Cell), drogová oběť
devadesátek; vážná dopravní nehoda a nekonečná
rekonvalescence v novém tisíciletí… Zajímat se po třiceti
letech o autora, který je pionýrem synthpopu, a stále něco očekávat,
je vlastně samo o sobě poklonou. Marc Almond se často bezostyšně
dotýká popu těmi nejbanálnějšími prostředky, nikdy ale
nesklouzne do bezbřehého řečiště meinstreamu. V éteru
komerčních stanic jej neuslyšíte, na to je příliš
charismatickým vypravěčem s výraznou autobiografickou výpovědí.
Sám se hlásí především k Marcu Bolanovi, Davidu Bowiemu a
Scottu Walkerovi.
Naopak jeho vliv je patrný u Pulp, Blur, Divine Comedy, Pet Shop
Boys či Antony And The Johnsons. Aktuální album Varieté komentuje
slovy: "Album se zabývá tématikou měnících se dob,
touhy po jednoduchosti, lítosti nad ztrátami,
stárnutí, osamělosti očima umělce, šílenství, přijetí
aposedlosti nostalgií. Pro mne je minulost a historie to, co nám
dává duši, lidskost, hodnoty. Chtěl jsem tímto způsobem vzdát
hold nostalgii."
Z nahrávky alba Varieté plyne melan- cholická nálada, v níž
se chvílemi ztrácí tempo a podvratný humor raných Soft Cell. Každá
z patnácti písní má své nezpochybnitelné místo a celek
promyšlenou dramaturgii. Stopáž alba činí bezmála šedesát
sedm minut a troufám si tvrdit, že nenudí. Almond dovede překvapit
i v sedmiminutové skladbě; nápadité pohrávání si
s dynamikou v písni Sin
Song
může být příkladné. Falešný zpěv(!) zvýrazňuje
autenticitu a vhodně postihuje ducha Varieté. Poměrně zavádějící
je pilotní singl a video k písni Variety. Nálada nahrávky je komornější, akustičtější,
zvukově ale velmi bohatá - žestěmi rozechvělá píseň Sandboy anebo dnes už téměř neznámý theremin
v písních The
Exhibitionist
a My Madness And I.
Nápadité. Jednoduché. Krásné. Na albu se podíleliNeal
Whitmore - kytary, ukulele, piáno, harmonika, omnichord, Martin
Watkins - klavír, klávesy, omnichord, Dave Ruffy - bicí a
perkuse, Carl Holt – basa… a řada hostujících hudebníků.
Zajímavostí
v Almondově životě je obdiv k sovět- skému disidentovi
Vadimu Kozinovi, který byl
v roce 1944 obětí stalinské represe - kampaně proti promi-
nentním
sovětským umělcům, a byl deportován na Sibiř do Magadanu.
Skutečnou záminkou k odstranění Kozina však byla jeho
homosexualita. Marc Almond v září 2009 nahrál album
Kozinových písní a nazval je Orpheus In Exil - Songs Of Vadim
Kozin. Jeho vztah k ruskému folku je citelný i
v aktuálních písních, jak v instrumentaci (harmonika,
ukulele, omnichord) či ve spolupráci s Alexejem Fedorovem,
tak odkazy v textech (Nijinsky Heart). Marc Almond jako
první a pravděpodobně i poslední
„západní“ popová hvězda využil služeb sboru Vyšší námořní
akademie St. Petersburg Boys, s nimiž natočil album Heart On Snow
(2003).
Aleš
Kauer, červenec 2010
Marc
Almond - Variety z alba Varieté (2010)
Marc
Almond - Friendship z alba Orpheus
In Exil - Songs Of Vadim Kozin (2009)
Marc
Almond - Gosudaryunia z alba Heard
On Snow (2003)
Varieté
si 
