Od
kečupu po Johnnieho Walkera
aneb Ohlédnutí za rokem 2010
Lynch
někde prohlásil, že film je z padesáti procent hudba.
Naposledy jsem byl v kině na Antikristovi a byl to – pro mě
- poslední hřebík do rakve současné kinematografie. Filmy, jež
by mě skutečně mohly zajímat, nejsou u nás v distribuci -
v tuto chvíli myslím třeba na Bruna Dumonta. Co dělat? Těším
se, až si konečně našetřím na knížku Andreje Stankoviče -
Co dělat, když Kolja vítězí… Otočme desku a vraťme se k Lynchově
tvrzení. Soundtracky dnes v mnoha případech převyšují
filmy. Například k meinstreamově pojatému filmu Prokletý
ostrov vyšel výborný soundtrack nepůvodní filmové hudby. Na
dvojdisku se zjevují tato jména: Brian Eno, John Cage, Alfred
Schnittke, Krysztof Penderecki, John Adams, Györgi Ligeti. Nebo i
kvartet pro smyčce a klavír a moll, málo známá skladba Gustava
Mahlera v podání Pražákova kvarteta…
Z původních soundtracků dále stojí za zmínku hudba Johnny
Greenwooda k filmu There
Will Be Blood (Až na krev) 2007. A Reznorův hudební
doprovod k jinak špatnému filmu Social Network (2010),
soundtrack nedávno nominovaný na Oscara. Což bych Trentu
Reznorovi nepřál! Leda že by na oné monstr ceremonii zahrál nějakou
kadenci ze své Sestupné spirály…
V loňském
roce jsem měl tu čest být na řadě výborných básnických čtení.
Slyšet Básníka Jiřího Kuběnu je jako poslouchat Mahlerovy
symfonie, nebo vidět Magora se svou sumou slivovice, jak se propíjí
na dno lihového světa a trousí básně, Jaroslava Erika Friče s
jeho „symfoňákem“ pro sugestivní hlas, Typlta a Novotného s Ursonátou
v kostele… to všechno jsou neopakovatelné a nepopsatelné zážitky…
Přečetl
jsem konečně celý Kuběnův konvolut básní, dostal jsem jej od
autorova srdce, a co mi snad nejvíce utkvělo v paměti, je
jeho humor: „ještě nikdo mě tak nepokořil, / aby jako ty se
zatopořil…“ Na cesty do Zlína, Brna, na Bítov, na Vranov
nikdy nezapomenu. Vzpomenout chci také Básníka Ludvíka Kunderu,
jehož výstava v Památníku národního písemnictví na
Rajhradě byla zároveň pietním aktem a mým osobním rozloučením
se s tímto legendárním Básníkem. Prostřednictvím
Ludvíka Kundery, který hovořil v první polovině roku na
Vltavě o „svých“ básnících, jsem se také dostal ke Karlu
Milotovi a jeho mimořádné sbírce Gregor (1999). Zajímavých
knih bylo hodně, takže jen bodově: knížku Buriti J. G. Rosy
jsem četl natřikrát a s delšími prolukami, je to vydatná
lyrická strava, leč na jeden zátah nestravitelná. Bytosti schopné
zemřít - prokletí básníci 20. století, Zádumčivé plameny
Hanse Arpa, Kolmačkovo Moře, Bakelitový svět Bořivoje Kopice,
velký debut F. Ř. Jemnického Hroby divadelních herců a zlínského
Apollóna s černými olivami, k němuž čtu velice rád i
recenze, ta „nejpovedenější“, podepsaná Radkem Fridrichem,
vyšla ve Tvaru pod názvem „Vyjmi penis z pouzdra“. Z prózy
zaujala Hollinghurstova Linie krásy (Česky 2006) – což je údajně
teoretický pojem anglického malíře konce 17. století Williama
Hogharta, který došel k závěru, že linií, reprezentující
ideál krásy, je hadovitě zatočená vlnovka. S touto
křivkou si Hollinghurstův román hraje v několika rovinách.
Hlavní hrdina ji například nalézá při hlazení zad a svůdného
pozadí svého milence... Eseje v širokých souvislostech nabízí
Evropa a umění (2005) Jindřicha Chalupeckého. Gilles Lipovetsky
v knize Éra prázdnoty (Česky 2008) nahlíží v několika
úvahách na člověka konzumujícího svou vlastní existenci –
prostřednictvím médií a všemožných zábav. Hovoří se zde o
druhé fázi konzumní společnosti, již ne hot, ale cool.
Píše se o konci uctívání americanway of life,
velkých hollywoodských hvězd a snů; o konci beatnické revolty a
skandálech avantgard. Vše, zdá se, ustoupilo postmoderní kultuře…
A kapitola o neonarcismu je zrcadlem v nadživotní
velikosti! Ošíval jsem se. Autor ke svým tématům nezaujímá žádný
předem vyhraněný morální postoj.
První
souborná výstava Václava Boštíka (1913 – 2005), připravená
na základě průzkumu jeho rozsáhlé umělecké a písemné pozůstalosti,
byla k vidění v sálech Městské knihovny, které údajně
Boštík považoval za nejkrásnější galerijní prostor v Praze
a vždycky v nich
chtěl vystavovat. Zpřístupněna byla všechna autorova období od
druhé poloviny třicátých let do druhé poloviny devadesátých
let. Výstava Adrieny Šimotové v Památníku Leoše Janáčka
v Brně byla sice komorní, jinak ale velkou příležitostí k setkání
se současnou tvorbou této výtvarnice.
V jednom
z dopisů mi Pavel Petr naléhavě psal: „Neudělej - prosím
Tě - za žádnou cenu tu chybu, že bys do Vídně nejel. Nečekal
jsem to. Věděl jsem, že výstava bude zásadní a výjimečnou,
ale po několika krocích v Albertině jsem byl přímo účasten
zázraku. Michelangelo.“ Jen pro rozšíření bych rád
dodal, že v dalším křídle této budovy byla mistrovsky
instalována výstava Pablo Picassa:Frieden
und Freiheit. Šumperk jsem sice opustil, ale v pravidelných
návratech nikdy neopomenu navštívit Galerii Jiřího Jílka,
svoji „domovskou“ galerii, která mě každým rokem utvrzuje o nadčasovosti...
K
hudbě jsem toho v průběhu roku napsal dost. Zde tedy, s malým
dovětkem, nabízím
stručný seznam toho, co mě zaujalo:
Bezkonkurenčně
nejlepší track v letošním roce zní „Cards To Your
Heart“ z celkem slušné desky Black Light Groove Armady.
Skladba začíná drsným syntezátorem, rapem, přebuzenou basou a
beatem s typicky osmdesátkovým leskem. Barva hlasu v refrénu
připomene Rolanda Orzabala z Tears For Fears, což mi v první
chvíli přišlo jako úplně ulítlé a nedalo mi nevyhledat si
detaily… Slyšet Australana Nicka Littlemorea, křičícího
hymnický refrén „Don't
play your cards to your heart now“ do
patové situace dnešního světa,je
naprosto odzbrojující. Sestupná tendence a střední tempo strhává
srdce z hrudi. Kdo nikdy neslyšel o Littlemorovi z Empire Of
The Sun, ten ať se alespoň pokusí něco se o této australské
partě dozvědět, oni za to stojí…
Lynch
někde prohlásil, že film je z padesáti procent hudba.
Naposledy jsem byl v kině na Antikristovi a byl to – pro mě
- poslední hřebík do rakve současné kinematografie. Filmy, jež
by mě skutečně mohly zajímat, nejsou u nás v distribuci -
v tuto chvíli myslím třeba na Bruna Dumonta. Co dělat? Těším
se, až si konečně našetřím na knížku Andreje Stankoviče -
Co dělat, když Kolja vítězí… Otočme desku a vraťme se k Lynchově
tvrzení. Soundtracky dnes v mnoha případech převyšují
filmy. Například k meinstreamově pojatému filmu Prokletý
ostrov vyšel výborný soundtrack nepůvodní filmové hudby. Na
dvojdisku se zjevují tato jména: Brian Eno, John Cage, Alfred
Schnittke, Krysztof Penderecki, John Adams, Györgi Ligeti. Nebo i
kvartet pro smyčce a klavír a moll, málo známá skladba Gustava
Mahlera v podání Pražákova kvarteta…
Z původních soundtracků dále stojí za zmínku hudba Johnny
Greenwooda k filmu 
V loňském
roce jsem měl tu čest být na řadě výborných básnických čtení.
Slyšet Básníka Jiřího Kuběnu je jako poslouchat Mahlerovy
symfonie, nebo vidět Magora se svou sumou slivovice, jak se propíjí
na dno lihového světa a trousí básně, Jaroslava Erika Friče s
jeho „symfoňákem“ pro sugestivní hlas, Typlta a Novotného s Ursonátou
v kostele… to všechno jsou neopakovatelné a nepopsatelné zážitky…
Prostřednictvím
Ludvíka Kundery, který hovořil v první polovině roku na
Vltavě o „svých“ básnících, jsem se také dostal ke Karlu
Milotovi a jeho mimořádné sbírce Gregor (1999). Zajímavých
knih bylo hodně, takže jen bodově: knížku Buriti J. G. Rosy
jsem četl natřikrát a s delšími prolukami, je to vydatná
lyrická strava, leč na jeden zátah nestravitelná. Bytosti schopné
zemřít - prokletí básníci 20. století, Zádumčivé plameny
Hanse Arpa, Kolmačkovo Moře, Bakelitový svět Bořivoje Kopice,
velký debut F. Ř. Jemnického Hroby divadelních herců a zlínského
Apollóna s černými olivami, k němuž čtu velice rád i
recenze, ta „nejpovedenější“, podepsaná Radkem Fridrichem,
vyšla ve Tvaru pod názvem „Vyjmi penis z pouzdra“. Z prózy
zaujala Hollinghurstova Linie krásy (Česky 2006) – což je údajně
teoretický pojem anglického malíře konce 17. století Williama
Hogharta, který došel k závěru, že linií, reprezentující
ideál krásy, je hadovitě zatočená vlnovka. 
S touto
křivkou si Hollinghurstův román hraje v několika rovinách.
Hlavní hrdina ji například nalézá při hlazení zad a svůdného
pozadí svého milence... Eseje v širokých souvislostech nabízí
Evropa a umění (2005) Jindřicha Chalupeckého. Gilles Lipovetsky
v knize Éra prázdnoty (Česky 2008) nahlíží v několika
úvahách na člověka konzumujícího svou vlastní existenci –
prostřednictvím médií a všemožných zábav. Hovoří se zde o
druhé fázi konzumní společnosti, již ne hot, ale cool.
Píše se o konci uctívání american way of life,
velkých hollywoodských hvězd a snů; o konci beatnické revolty a
skandálech avantgard. Vše, zdá se, ustoupilo postmoderní kultuře…
A kapitola o neonarcismu je zrcadlem v nadživotní
velikosti! Ošíval jsem se. Autor ke svým tématům nezaujímá žádný
předem vyhraněný morální postoj.
První
souborná výstava Václava Boštíka (1913 – 2005), připravená
na základě průzkumu jeho rozsáhlé umělecké a písemné pozůstalosti,
byla k vidění v sálech Městské knihovny, které údajně
Boštík považoval za nejkrásnější galerijní prostor v Praze
a vždycky 
v nich
chtěl vystavovat. Zpřístupněna byla všechna autorova období od
druhé poloviny třicátých let do druhé poloviny devadesátých
let. Výstava Adrieny Šimotové v Památníku Leoše Janáčka
v Brně byla sice komorní, jinak ale velkou příležitostí k setkání
se současnou tvorbou této výtvarnice.
V jednom
z dopisů mi Pavel Petr naléhavě psal: „Neudělej - prosím
Tě - za žádnou cenu tu chybu, že bys do Vídně nejel. Nečekal
jsem to. Věděl jsem, že výstava bude zásadní a výjimečnou,
ale po několika krocích v Albertině jsem byl přímo účasten
zázraku. Michelangelo.“ Jen pro rozšíření bych rád
dodal, že v dalším křídle této budovy byla mistrovsky
instalována výstava Pablo Picassa:
nabízím
stručný seznam toho, co mě zaujalo:
Bezkonkurenčně
nejlepší track v letošním roce zní „Cards To Your
Heart“ z celkem slušné desky Black Light Groove Armady.
Skladba začíná drsným syntezátorem, rapem, přebuzenou basou a
beatem s typicky osmdesátkovým leskem. Barva hlasu v refrénu
připomene Rolanda Orzabala z Tears For Fears, což mi v první
chvíli přišlo jako úplně ulítlé a nedalo mi nevyhledat si
detaily… Slyšet Australana Nicka Littlemorea, křičícího
hymnický refrén „