|
 Slovinský
spisovatel Brane Mozetič se narodil roku 1958 v Lublani
a je autorem dvanácti básnických sbírek, knihy povídek a
dvou románů. Je jednou z osobností, které se významně
zasazují o uvádění slovinské literatury za hranice
Slovinska, v neposlední řadě vede Centrum pro
slovinskou literaturu a velkou měrou se spolupodílí na
prezentaci slovinské literatury v zahraničí, například
na knižních veletrzích a jiných kulturních událostech.
Ve Slovinsku je Brane Mozetič vnímán jako výrazná
osobnost i proto, že neskrývá svou homosexuální
orientaci, naopak ji hojně uvádí do svých děl jako jejich
nedílnou součást.
Knihy
Braneho Mozetiče byly přeloženy do mnoha jazyků, například
do angličtiny, španělštiny,
italštiny a francouzštiny. Český čtenář měl zatím možnost
seznámit se jak s ukázkami jeho básní, které vyšly časopisecky
(např. Babylon, 2004), tak i s prozaickou tvorbou Braneho
Mozetiče – román Andělé
(Angeli, 1996) byl vydán v roce 2009.
Banality (Banalije, 2003) jsou v pořadí desátá sbírka Braneho Mozetiče.
Tato kniha je obvykle označována jako básnická sbírka
homoerotické poezie – a skutečně má v Mozetičově
poezii téma lásky a erotiky významné místo, milostné dění
je však zasazeno do „banálních situací“, které fungují
jako svébytný katalyzátor a předkládaná banálnost života
i věčné hledání lásky a porozumění tak získávají
hlubší význam. Básně, které zobrazují horečnaté těkání
mezi povrchností a hloubkou, prázdnou smyslností a citem,
směřují k základním otázkám smyslu lidské existence, s
důrazem na bolest, která je s lidským bytím spjata.
Za
Banality obdržel
Brane Mozetič v roce 2003 slovinskou prestižní cenu –
Jenkova nagrada.
Hana
Mžourková
ukázka
Poslouchám
lidi kolem sebe a zírám. Kolik si toho
mají
povědět, jaký mají přehled, jak jsou výřeční, moudří.
Tamten
v roztrhaných kalhotách vykládá o složitém
zásobování
města vodou, tlusťoška vedle mne o neustálém
vykořisťování
Afriky, třetí o detailech nové role
bůhvíjakého
herce v bůhvíjakém filmu, který
právě
běží v kinech. Neviděl jsem ho,
což
znamená, že se můžu jít zahrabat
a
stydět se. Známý,
který sedí vedle mne, najednou
vypálí,
jaký že je můj názor na blízkovýchodní
krizi.
Úplně ztuhnu. Ačkoli jsem měl tušit, že
si
bude chtít povídat. Stěží ze sebe vysoukám
dvě
věty a zkazím mu všechnu radost.
Místo
abych se pohroužil do vzrušující výměny myšlenek,
názorů,
dojmů, tupě civím před sebe a přeju
si,
aby se mě nikdo na nic neptal. Otevřu si časopis
a
hledám inzeráty. Jako by to bylo teď to nejdůležitější.
Když
jsem tak osamělý, mohl bych si dát inzerát, řeknu si, ačkoli
mě
okamžitě znervózní, jak a o čem bych si
pak povídal. Prohlížím formulář, který je
třeba
vyplnit, a čím dál víc mi naskakuje husí kůže.
Můj
nejoblíbenější film, moje nejoblíbenější kniha, pět
věcí,
které bych si vzal na osamělý ostrov, jakého
partnera
si přeju a, hrůzo hrůz, proč by se se mnou měl
někdo
seznámit. Nedokážu vyplnit vůbec nic,
jako
bych ještě nikdy nepřemýšlel ani o tom, ani o
čemkoli
dalším. Moje nejoblíbenější jídlo, nejoblíbenější
pití.
Na
to se mě ještě nikdo neptal. Nikdy.
V rozpacích,
úplně ochromený, zavřu časopis.
Smutně
se podívám na známého vedle sebe, jak se nudí,
doufám,
že brzy vystoupí a ode mě nikdo nebude
nic
chtít. Nevím, odkud pramení moje myšlenka, že
mě
naučili mlčet. Všichni kolem mě, hlavně děda,
pořád
něco dělali, moc se nemluvilo, jen
v nejnutnějších
případech. Nevzpomenu si, že by někdo
něco
vykládal, aspoň ne v mojí přítomnosti. A
nikdo
se mě neptal na mé nejoblíbenější jídlo. Nebo
co
bych chtěl. I se sousedovic klukem jsme mlčeli,
když
jsme se objímali.
Vážně,
vypadá to, že se přidám k těm, kteří píšou
na
letištích, v letadle, ve vlaku, kteří bezustání
jdou za svými
slovy,
ale ne myšlenkami. Chaotický svět se valí ze
všech
stran a vysoko nad ním jsou možná ty strany o
pár
hodin vzdálenější. Vedle mne sedí dívka a mě zneklidňuje
pocit,
že by si ráda povídala. Odkud vlastně pramení tenhle můj
pocit
ohrožení a proč. Pozorovatel světa. Nejprve čte žalmy,
zběžně
v angličtině, soustředěněji v hebrejštině.
Potom
listuje
Cosmopolitanem, možná by byla ráda slavná, na obrazovce
si
vybere nějaký americký kýč, ani nevečeří, má s sebou
vodu
a suchý chleba. Jestli spadneme, skončí hladová
bůhvíkde.
Čtu, schovávám se za knihu o kolumbijských
chlapcích,
kteří se zabíjejí i milují. Na obrazovce mám
radši
chlupatá zvířátka, lišky, medvědy. Chtěl bych být
mořským
koníkem, tím žlutým, v bříšku bych nosil
tisíce
mladých, potom bych je vypustil ven na pospas
osudu.
Tak bezútěšné to je, když se ti líbí čím
dál
míň věcí, čím dál míň lidí, čím dál míň slov.
Mlčíš.
A
tohle létání není podobné ptačímu ani náhodou.
Nebo
bych byl stěhovavým ptákem, neustále na cestě, nikdy
závislý
na jedné zemi, jednom hnízdě, jednom ptáku, co taky s
ptákem,
kdybych mohl létat, erotika by se úplně vytratila.
Ajaj,
teď možná vytáhne Agathu Christie, jako by to nebylo
už
takhle dost strašné. Vřískání dětí, pronikavý
protivný
pláč mimin. Nevím, proč nemůžu se psem do
letadla,
určitě by byl daleko nenápadnější než ta lidská štěňata.
Možná
se křídlo utrhne a nás to odnese, odnese.
|
