|
Aleš
Kauer
Útěk přes
pevninskou šíji
I.
budoucí každá vlna
předem je minulostí
jako by přítomnost ani neexistovala
ta dávná
definitivní platnost pohybu
ten ustálený proud kopulující masy
ta odvaha vynořit se
k nádechu
II.
jaro je časné
záplava světla
recitativ ptáka
árie těla árie tebe árie
kontrapunkt podzimu
písek kolem jazyka
jako jemnost
jadřinců
milosrdná lež
kolem sladkých rtů
III.
krajina po zbytky podzimního listí
ponořená do sebe –
otevíráš oči v úvěru
morava jenom jako?
morava?
morana?
tajemný
význam pověry
folklór jarých větviček
kras několika párů očí –
průvod
dlužíš
mi krásné pohledy
dlužíš mi isthmos –
pevninskou šíji
konkrétní úsek země
nebo těla?
IV.
mám v kapse stočený svitek bělostné břízky
kraj
krajku
krajinku
mého
domova
tvého prádla
naší neposkvrněnosti
V.
posunková řeč
blíž a blíž
dvěma jazyky
náhle tak
srozumitelná
VI.
poloostrov do půl těla nahý
poezie není mojí vinou
hledám šaton – naleznu drahokam
tvé
prsty jsou neustálé proplétání
jako plátky jednotlivé růže
labyrint
citů
s autentickým rukopisem:
straight on
then right
after 2nd right
after left
překlad
jako umění věrnosti
VII.
sladká jablka tvých boků
s nakrojeným křížem
rajská jablka do krve soli
jako
kolorit mé odysey
VIII.
klín kluka
klíční kost kluka
klekátko kluka mého
hana
pohana
pohanka lehká
těžkými kameny drcená
IX.
domýšlím který z rozcestníků
(tak umíněně směrodatných)
popře další cíl mojí poutě
X.
pod lyrickým souhvězdím – epika
jiskření
novoromantická elektronika
blíženeckých těl –
jako pollux a kastor
skláníme hlavy
měníme hvězdnou polohu
vzhůru nohama
XI.
závrať nad kameny
lehké hadříky z bílé bavlny
napneme roztoužená těla
proti vlahému zefýru?
jako jiskřivý zeppelin
XII. Aevě
rukopisné pozdravy –
útěk přes pevninskou šíji
do mírnějších pásů
přede mnou etruské slunce –
boky snědých jinochů
na pozadí fotografie
(v jediném okamžiku)
rozhoupala vlna
XIII. Pavlu
Petrovi
svůj plamenný příběh o věrnosti
toužili mi vyprávět dva mladí pastýři
ale dřív usnuli
blonďáček
měl pihy na srdci a
anděl v srdci měl lišáka
(variace
na motivy básní Sandra Penny a Pavla Petra)
XIV. Zdeňkovi
při vzpomínce
na jinou řeku
horkokrevní dioskurové
odvádějí žíznivé koně
k temným zálivům –
patou drtí krusty ledu
po
pevninské šíji běhají první mrazíky
XV.
bezejmenné úseky cest
rozdírané prašnými řekami
nevědí nic o strmých polohách deště
navigace
mezi dvěma srdci je obtížná
když k dispozici jsou jen staré mapy
hvězdy
a
sextant |
