Nočňátko & smrtihlav

Von Roháč je vyvolávač násilných obrazů - „kdyby mi tak/ namísto srdce/ vyrostla třetí hnáta/ s okovanou botou“. V jeho poezii se vlastně jedná „pouze“ o slet obrazů (skoro jako u dobrého filmu), které v konečném nazření utvářejí originální pohled na věc či situaci - „když hladovím/ roztáhnu prsty/ ta jáma/ je zástup/ žebřík tváří/ nevidím víc/ než penisy“.

V poezii von Roháče hraje velkou roli expresivně a „novotvárně“ zabarvené slovo, které často tvoří jediný verš, jímž je schopen dotvořit situaci a vyhnout se tak „lopatnické“ mnohomluvnosti. Jen pro zvukové dobarvení lze nabídnout - čarokřižník, mozkožer, šemetný topánek … Strohost ve verši, rytmus a zvuk slova, ale i klipovitost s výbuchem imaginace, jsou, paradoxně, pevným stavebním prvkem jeho poezie.