SHAKE-SPEARE Sonnets

Básník nepředstírané krásy

Umělci, zejména básníci, jako první pochopili, že v poezii není prostor pro lež, a psali o vzácnosti své menšinové lásky tak, jak to cítili nejpřirozeněji. Že nejde o devianty a příživníky světa, že jejich smyslem není reprodukce života, ale tvorba života v poezii a umění obecně, dokazuje řada významných jmen a jejich inspirujících lásek: Michelangelo měl svého Tommasa, Lorca Ignacia, Verlain Luciena, Ginsberg Petera, Kuběna Zdeňka… Nikdy to nebylo jednoduché, ale možná právě odpor veřejnosti byl pro ně třecím momentem, tichým vzdorem a navzdory osudu jediným možným únikem. Výrazný je tím i William Shakespeare, utíkající do básnického labyrintu ve snaze nalézt cestu a stvořit věčnost z lásky a bolesti zapovězených tužeb.

Genezi jeho Sonetů ke čtenáři lze číst jako napínavý román, z jistého úhlu pohledu dokonce i jako pikantní románek. Dovolím si jen nástin: nejenže Shakespeare nikdy nesvolil k autorizaci svých sonetů (vyšly v roce 1609 - z hlediska autorských práv se tedy již tehdy jednalo o pirátské vydání), ale především se v průběhu staletí dočkal několika nečekaných „úprav“. Nejzásadnější úpravou byla změna pohlaví adresáta v sonetech intimnějšího rázu. Důvod byl nasnadě: Shakespearův citový vztah k mladému aristokratovi byl pro běžného čtenáře alžbětinské doby nepřijatelný.

První moderní a kritické vydání Shakespearových Sonetů pořídil Edmond Malone, a to až v osmnáctém století. Jeho editorská činnost byla pro sonety zásadní. Kritickými argumenty totiž prosadil názor, že sonety 1 – 126 napsal Shakespeare skutečně mladému muži. Edmond Malone byl ale mravními důsledky svého kritického vydání natolik zaskočen, že se v pozdějších komentářích pokoušel dokazovat, že alžbětinci chápali lásku muže k muži jinak než lidé konce osmnáctého století. O zastření skandálu a „nápravu“ jména Shakespeare se později pokoušela celá řada „literárních vědců“, a to nejrůznějšími intrikářskými smyčkami. Jedna obzvlášť povedená vedla až na trůn královny Alžběty…

Nahlížet dnes na Shakespearovy Sonety pouze rejstříkem erotických tužeb by ale bylo hloupé a poplatné době. Prostřednictvím svého vztahu se logicky dotýká i dalších nadčasových témat, jako jsou plození, odloučení, přetvářka, čas, svár těla a duše... V osobité sonetové formě se odehrávají duchovní mikrodramata, která mají zážeh v těle krásného mladého muže, do něhož se Shakespeare zamiloval takovou intenzitou, že byl schopen v řadě básní popřít i sám sebe: „Abych byl s tebou, jsem sám proti sobě, / nemám se rád, když nelíbím se tobě“, přestože ví, že objekt jeho touhy je zahleděný pouze do sebe, že onen sobecký miláček nikdy nebude mít valného pochopení k poryvům emocí vyjádřených v sonetech. Ona otrocká závislost a sebeobětování může dnes v jistém smyslu působit až směšně. Je to ale omyl. Směšný a ironický si Shakespeare dovolí být pouze sám k sobě: „Tak krásné štěstí mívá i svůj rub: / třeba mne podvádíš, a já jsem hňup.“ K objektu svého obdivu se chová s obřadností světce, vyzdvihuje jeho neduhy, chápe jej a omlouvá „Smilníku milý můj, i zlo ti sluší, / zabij mne třeba, ale s láskou v duši.“ Téměř každý ze sonetů v sobě ukrývá tuto tenzi, ukrytý dialog, který pak graduje v typický shakespearovský paradox: „Ať chci či nechci, komplic jsem – a navždy - / vlastního vraha, co mě něhou vraždí.“

William Shakespeare se nesnažil být programově módní, a přece - jakoby mimoděk - stvořil kánon moderní evropské poezie, k němuž se vrací veřejnost laická i odborná již dobrých čtyři sta let.

Má-li kdo zájem o tuto historickou skutečnost, nechť nahlédne do zrcadlové bilingvy Shakespearových Sonetů, vydané nakladatelstvím Torst v roce 1999 v překladu Martina Hilského, jehož úvodní esej je hlubinným a zároveň čtivým ponorem do pojmu Shakespeare.

Milostná poezie v high-tech oblečení

Divadlo Berliner Ensemble založil v roce 1949 Bertold Brecht a je považováno za jedno z předních německých divadel. V roce 2009, ke čtyřstému výročí Shakespearových Sonetů, vznikla pod režijní patronací Roberta Wilsona a s hudbou Rufuse Wainwrighta pestrá drag show sestavená z dvaceti pěti Sonetů Williama Shakespeara, která v podání hrstky svérázných hereckých typů působí jako vysoce disciplinované šílenství ve čtrnácti linkách… Zároveň tímto majstrštykem vytvořili Wilson s Wainwrightem poctu několika starým berlínským hercům: Georgette Dee, německý performer a kultovní šantánová zpěvačka v jednom těle skvěle dezorientuje diváka, veškerá tabu se boří narušením genderových stereotypů, role žen hrají muži a naopak, což lze chápat jako podpoření Shakespearovského mýtu, tajemství se kterým čtyři sta let zápasí překladatelé, kunsthistorici…“Grande Dame“ Inge Keller (ročník 1923), v jejímž zjevu vibrují všechny shakespearovské postavy žen i mužů: Lear, Kateřina, Prospero, Ofélie, Ariel, Lady Macbeth, šedovlasý Hamlet... Cele pojato jako snová hra obrazů a divadelní imaginace, která podporuje dramata ukrytá v sonetech a prostřednictvím nich vytváří situace…

Robert Wilson (letos v pražském Národním režíroval Janáčkovu Káťu Kabanovou) je známý svým avantgardním přístupem k divadlu a umění obecně. Spolupracoval s Philipem Glassem na jeho opeře Einstein on the Beach a s mnoha dalšími umělci Williamem S. Burroughsem, Allenem Ginsbergem, Lou Reedem, Tomem Waitsem, Davidem Byrneem… Wilson se prezentuje také jako výtvarník, sochař nebo scénograf. V jeho pojetí se střetává avantgarda s klasikou, ultramoderní s tradicí, vysoké umění s popkulturou, vše propojeno v jediném, dnes již charakteristickém Wilsonově rukopise…

Rufus Wainwright žil svého času několik měsíců ve slavném Chelsea Hotelu v New Yorku, kde napsal většinu skladeb pro své druhé album, které bylo kladně přijato kritikou, a které ho následně katapultovalo k výšinám popularity, ostatně přesně tak, jak potom dlouhá léta toužil. Wainwrightův projev je klasicky písňový, myšleno v mantinelech popu, vystopovat by se daly odkazy na Cohena, Dylana, Wyata, Waitse… Osobně jsem si našel v jeho písních řadu zajímavých odkazů. Pro tento text samozřejmě zásadní zhudebnění Shakespearových Sonetů 10, 20, 43, v písni The Tower of Learning inspirace Mannovou Smrtí v Benátkách nebo třeba osobní poťouchlý manifest v Gay Messiah, atd…

Aleš Kauer, září 2010