PJ Harvey

Take Me Back To Constantinopole

Miloval jsem alternativní To Bring You My Love (1995), triphopem nasáklou Is This Desire (1998), radikální povzdech Uh Huh Her (2004). U komořina White Chalk (2007) jsem proplakal několik nocí. Kolaboraci s Johnem Parishem na albu Dance Hall At Louse Point (1995) jsem sice pochopil až s odstupem, ale dnes hodnotím asi nejvýše. Stojí tak nějak mimo. Do diskografie PJ Harvey se řadí jen zřídka. Že není úplně její, svědčí - navzdory etiketě - i druhá pozice jména na obale. Ale ať je to, jak chce, ten dřevný zvuk Parishovy kytary a vypjatě ječivý vokál Harveyové miluju. Toto čistokrevné, syrové a zároveň křehké blues dodnes svírá mé srdce. Je to lehce nahozené, skřípe to a šumí jak sto let stará deska - absolutně nadčasová. Toto už se nikdy neopakovalo! A třeba mě zazděte, když napíšu, že nejhorší nahrávka PJ Harvey je ta, která získala nejvíce ocenění: Stories From The City, Stories From The Sea (2000), ale aspoň ji dostala do širšího povědomí. K prvním třem deskám „holky z garage“ jsem se už nikdy nevrátil.

Chtěl jsem ale začít jinak; Polly Jean Harvey je nejkrásnější ženská v popu. Mohl bych jmenovat jednotlivé klipy a nevěděl bych, kterému dát přednost. Charisma a muzikálnost jsou tu vyhroceny k fascinaci. A propojení s Nickem Cavem v Henry Lee?, to je těžko popsatelná esence lyriky! Bezkonkurenčně nejkrásnější klip v dějinách MTV.

Očekávání byla tedy převeliká. První setkání s novými písněmi jsem objevil na you tube v show Andrewa Marra z 18. dubna 2010 (viz video pod článkem), kde Polly, se svou novou autoharp* a podkresem stále se opakujícího samplu nějakého istambulského hitu z roku 1953 „Take me back to Constantinopole“, odzpívala titulní píseň chystané desky Let England Shake. Škoda, že ten sampl později odstranila. Album nakonec vychází v únoru 2011 a z výše popsaného vyplývá, že je to událost sváteční. Víc než politická témata v písních mě zaujal zvuk desky a po dlouhé době skvěle propracované aranže. Na Let England Shake je velice nápaditě rozepsaná hudba s echem anglického folklóru. Když v Last Living Rose vystřídá tupý zvuk piána saxofon, neubráním se hlubokému výdechu. Album Let England Shake je nebezpečné obzvláště v mp3 walkmenu - strhující rytmus v Bitter Branches, střídající se napětí a uvolnění v All and Everyone nebo melodický náboj v nádherné písni One Battleship Hill, jakož i mnoho jiných nuancí (kvůli kterým jsem schopen vmžiku se zasnít a nevnímat městskou realitu) činí z tohoto alba majstrštyk.

*Autoharp
připomíná zvuk citery, ze které bezesporu vznikla. Vyrábí se překvapující množství modelů, které se liší počtem strun, laděním a výbavou. Nejznámější a legendární hráčkou byla kytaristka Maybelle Carter (1909-1978), s jejíž dcerou June se oženil country zpěvák Johnny Cash. Ze známějších hudebníků autoharfu také používali a používají např. Jon Anderson - zpěvák britské artrockové skupiny Yes, Jeff Lynne z ELO, Brian Jones z Rolling Stones, Steve Hacket z ranných Genesis, Joni Mitchell, Dolly Parton, Bruce Springsteen, Sheryll Crow, ale třeba i Janis Joplin svého času nebo Led Zeppelin.