ERASURE:
Dancing Queer

Jsou hudebníci, u nichž člověk neočekává, že by - po dvaceti letech „v oboru“ - nabídli něco převratného. Těší se na jejich typický zvuk a spíše sleduje tematický koncept, do něhož se chtějí vejít; celek potom přijímá s vědomím, že nejpodstatnější věci byly ty z počátků.

Částečně to platí i o Erasure. Ti byli zajímaví tak do roku 1991. V roce 1995, chvíli poté, kdy započali znovu objevovat Abbu (Abba – Esque EP, 1992), ještě překvapili skvělým experimentem bez názvu (hostovala Diamanda Galás), a pak už následovalo jen rozmělňování vlastní podstaty. Jejich hudba se prakticky od prvního taktu až k závěrečným titulkům přizpůsobuje hymnickému refrénu. Najít odvahu a vzdát se tohoto léty odrbaného fetiše (byť i s vědomím ztráty několika čtyřicátníků) se opět nepovedlo. Snahou po změně snad mohlo být přizvání ke spolupráci mladého producenta a hudebníka ukrytého pod pseudonymem Frankmusic. Tento Brit se však ve své vlastní tvorbě topí v tak břitkých hudebních vodách, že nechápu, jak mohli Andy Bell a Vince Clark přistoupit k této spolupráci a dopustit takový úpadek.