Daft Punk: My name is Giovanni Giorgio, but everybody calls me Giorgio

Dva francouzi, Guy-Manuel de Home-Christ a Thomas Bangalter, říkající si Daft Punk, vlítli na scénu v roce 1995 a o něco později udělali hrozivě repetitivním sloganem Around The World příšerný humbuk, smetli ze scény celý slavný Seatle a spolu s Chemical Brothers nastolili přísný elektronický řád, s rockovým zvukem, který pak ovlivňoval řadu kapel, které chtěly v té době něco znamenat. Další dvě jejich nahrávky nejsou z mého pohledu nijak zajímavé, a tak přejdu hned k aktuální novince.

Daft Punk si na desce Random Actress Memories půjčují z hudební historie ty nejluxusnější nápady, které nápaditě mísí s banalitou. Instant Crush zní v úvodu jak Last Christmas někdejších Wham! Za Touch by se nemusel stydět Andrew Lloyd Weber. Within je ploužák pro strašně nešťastné holky. Beyond zní jak oficiální znělka nějakého naškrobeného TV pořadu z osmdesátých let atd. Přestože jsem dnes alergický na jakýkoli náznak muzikálové formy, přestože jsou na mě Wham příliš „usměvaví“ a nešťastným holkám nerozumím, a když pominu, že se z vokoderu osypávám, a přiznám, že smrt Michaela Jacksona ve mně vyvolala lítost, tak přes všechny tyto křečovité indicie musím říct, že mi Random Actress Memories vyrazila dech a ještě dlouho jsem po něm lapal. Tento retro-futurismus je neskutečná palba od začátku do konce, je to hudba pro hudební požitkáře. Je to audio pyramida s horizontálním zvukem, jejíž základy tvoří funkový rytmus, zvonící kytary, disco synťáky, vynikající vokály. Zvuk je tak křišťálově čistý, že v tomto případě vnímáte studio jako další hudební nástroj. Deska má šílených sedmdesát čtyři minut a řítí se jak neřízená střela. Ani v třiasedmdesáté minutě neschází nadhled, nápad, humor… Je to epické a velkodušné. Já mám tohle léto o zábavu postaráno.

Deska má jedinou nevýhodu - líbí se většině. Někde jsem dokonce zaslechl, že vede nějaké přitroublé žebříčky na obou stranách Atlantiku. Nezbývá než uznat, že i většina se občas dovede shodnout na kvalitě.