Florian Schneider, Kraftwerk

*7. dubna 1947, Düsseldorf †30. dubna 2020, Düsseldorf

„Stroje někdy hrají velice hezké segmenty! A my je necháváme hrát a… někdy dokonce odejdeme ze studia a jdeme do kina, a když se vrátíme, pořád to hraje. My jsme se mezitím změnili, protože jsme dělali něco jiného, viděli film nebo tak něco, a pak se vrátíme a někdy takhle něco objevíme. Opravdu, někdy pracujeme tímhle způsobem. Tak, že nevíme, co hrajeme a jenom… posloucháme.“

Ralf Hütter (Kraftwerk)

Přemýšlím, kterou z nahrávek skupiny Kraftwerk upřednostnit a jejím prostřednictvím vzpomenout na spoluzakladatele Floriana Schneidera, jenž začátkem měsíce nečekaně podlehl rakovině. Odkaz, který zanechali na kanonických deskách Autobahn (1974), Radioaktivität (1975), Trans Europa Express (1977), Die Mensch Maschine (1978), Computerwelt (1981) je dostatečně známý, vkládám ho sem jen pro přehlednost.

Florian Schneider a Ralf Hütter studovali klasickou hudbu na konzervatoři v Düsseldorfu. Fascinovala je moderna, Bauhaus, Karlheinz Stockhausen a nástup nových možností analogových syntezátorů, které se v té době stávaly dostupnými. Neméně důležité pro ně byly i nehudební impulsy. V roce 1963 se v Düsseldorfu uskutečnila dvoudenní přehlídka Festum-Fluxorum-Fluxus, kde vystoupila asi dvacítka umělců hnutí Fluxus, mezi nimi například La Monte Young, Yoko Ono nebo Joseph Beuys.

Karl Bartos, pozdější člen kapely Kraftwerk, hovoří o roli Schneidera takto: „Florian se podílel hlavně na struktuře zvuku a na nastavení přístrojů. Já bych ho nenazval hudebníkem, je spíš umělcem. Měnil výsledný zvuk melodií, dokázal neuvěřitelné věci. Nezná akordy jako takové, jeho přístup k hudbě je spíš orientálního rázu – sedí u nástroje hodiny a hodiny a jen si s ním tak pohrává.“

V roce 1977 se v Berlíně usazuje David Bowie, Berlín ho údajně přitahoval jako svatyně. Chtěl se vrátit do Evropy, být anonymní a jen tak bloumat ulicemi… „Berlíňanům jsem byl z nějakého důvodu fuk. Anglický rockový zpěvák, no a co?“ podotýká Bowie. Prostřednictvím Briana Ena se dostal k nové německé hudbě, a když uslyšel Autobahn od Kraftwerk, dlouho to v něm doznívalo, aby v zápětí dospěl k názoru, že jediné, co má v hudbě v tuto chvíli smysl, jsou elektronické nástroje. Pod přímým vlivem vznikají Bowieho nahrávky Low a „Heroes“. Skladba V-2 Schneider z „Heroes“ je poctou Florianu Schneiderovi. Naopak v kraftwerkovské skladbě Trans Europa Express se vzpomíná na dva výtečníky, kteří se do Evropy přijeli léčit a vytvořit zde svá nejlepší dílka:„Transevropský expres / Posezení v noční vídeňské kavárně / Přímé spojení, T.E.E. / Transevropský expres / Z nádraží na nádraží / Zpět do Düsseldorf City / Setkání s Iggy Popem a Davidem Bowiem / Transevropský expres.“

PARADOX

Pro mě osobně jsou Kraftwerk obrovský paradox, který v současnosti nabývá neuvěřitelných rozměrů. Kulturu dnes sdílíme výhradně ve virtuálním prostoru. Každý má možnost natočit koncert a okamžitě jej sdílet. Zároveň ale všichni vidíme, jak je to upachtěné a že nás to v důsledku vlastně nebaví. Že živé vystoupení se s tím zprostředkovaným nedá vůbec srovnat. Jak by asi vypadal nápad Floriana Schneidera, který byl v sedmdesátých letech po řadě koncertů s kapelou tak unaven, že za sebe chtěl poslat na šňůru robota!?

Dalšímu popisu paradoxu může sloužit track Autobahn „Jedeme, jedeme, jedeme po dálnici / Před námi široké údolí / Slunce zářivě bliká paprsky / Šedý pás vozovky / Bílé pruhy, zelené lemovky / Zapínáme rádio / A z reproduktoru zní / Jedeme, jedeme, jedeme po dálnici“… a tak stále dokola, dokud „nedojedeme“ po dvaadvaceti minutách do cíle. Fantastická skladba, v níž se startér prolíná s flétnami, řídicí signály komunikují se vzdálenými stroji skrze antény atd. Jako by dálnice byla tím nejkrásnějším místem na světě a jen díky ní a autu jsme byli schopni vidět sluneční paprsky, široká údolí…

Jinými slovy: i kdybychom tuto technicky exponovanou, ekonomicky uhnanou a ekologicky zdevastovanou dobu nepřežili, byla čímsi krásná.

KRAUT

Album Die Mensch Maschine je možná největší „pop“ v jejich diskografii. Může ale také sloužit jako skvělý odrazový můstek pro dokonalé prozkoumání jejich tvorby a nabalit na ně další úchvatná jména krautrocku, space musik, či düsseldorfské scény sedmdesátých let: Neu!, Can, Cluster, Faust, La Düsseldorf. Kapely, které nepodlehly všepohlcujícímu vlivu britského a amerického rocku, se vydaly vlastní cestou zvukového objevitelství, aby nakonec přišly s hudební revolucí.

Kraftwerk jsou vedle Beatles nejvlivnější kapelou. Odkazují na ně všichni, od popových kapel, přes rappery, detroitskou techno scénu až po ty nejdrsnější industriální bandy. Ale ještě se vraťme k nálepce „pop“. V souvislosti s Kraftwerk bych byl s tímto pejorativním označením, které se objevovalo po vydání desky Die Mensch Maschine, opatrný. Kraftwerk se k popu nikdy nepřibližovali, oni jeho podobu utvářeli, a v tom je značný rozdíl.

Die Mensch Maschine vyšlo v roce 1978, na obalu už nejsou čtyři kravaťáci, ale kvarteto mužů v uniformách. Na této kolekci šesti písní dosáhli zvukové i vizuální symbiózy člověka-stroje. Dosud bylo možné o tomto těsném vztahu jen mluvit, nyní ale Hütter, Schneider a spol prohlásili hned v úvodu desky: „Jsme roboti.“ A nechali si postavit své vlastní robotické dvojníky, kteří měli zastupovat živé členy skupiny. A poprvé se také tito dvojníci představili 29. května 1978 v pořadu německé televize ZDF.

BUDOUCNOST

Asi to bude znít nevhodně, ale smrt jednoho z průkopníků elektronické hudby Floriana Schneidera nemohla přijít v přesnější dobu. Tracky kapely Kraftwerk jsou hymny moderního života, její syntezátorové melodie opěvují krásu neonově zářícího města. Auta jsou symboly individuality a rychlosti. Roboti jsou Ti, kteří za nás udělají špinavou práci, a když se nám nebude chtít, odehrají třeba i koncert… Každé album má své téma a tak trochu strašidelně nakukuje do budoucnosti. Budoucnosti, kterou dnes žijeme ve virtuální realitě s rouškami na ústech, zpomaleným, někde úplně zastaveným provozem, katastrofálním suchem a děsivou přetechnizovaností, kde největším současným strašákem je nejmenší virová částička, drobný nitrobuněčný cizopasník, nacházející se na pomezí živého a neživého…

Aleš Kauer, květen 2020