Black Midi – Cavalcade

Vysmát se hranicím a očekávání

John L je nejbizarnější věc na světě. Spojená s videem se dotýká absolutních hudebních výšin současné rockové hudby. Nevzpomínám si, co mě naposledy takhle rozdovádělo. Nová deska Cavalcade je asi nejbláznivější vinyl, jaký lze za posledních x let otáčet v ruce. Ubírá se jiným směrem než debut Schlagenheim (2019), s nímž, také díky nominaci na cenu Mercury Prize 2019, zaznamenali poměrně velký úspěch. Je tedy s podivem, jak elegantně se od něj dokázali odpoutat a nabídnout takto odlišnou nahrávku. Pokud vůbec někdo něco od tohoto kvarteta očekával, tak rozhodně ne jazz-rockovou fúzi.

Když jsem je v roce 2019 slyšel v pražském klubu Underdogs' Ballroom, zněli a vypadali jak ďáblíci zavření v hlukové krabičce – přeřvaní, nekompromisní, ale soustředění, přesní a s obrovskou chutí improvizovat. Vlivy Sonic Youth nebo Slint jsou minulostí. Deska Cavalcade by se dala detailněji vymezit zvukem prog rocku – King Crimson, atmosférickými Pink Floyd až k jazzovým Mahavishnu Orchestra, s výhledem k avantgardě Johna Zorna. Black Midi rozšířili svoji zvukovou paletu, aby přišli s větší hloubkou a prokomponovaností. Doporučuji živé záznamy Full Performance (Live on KEXP at Home). Sledovat jejich souhru nečekaných stoptimů, chaotických struktur a improvizací je fascinující.

Můžeme srovnávat do nekonečna, a je to přirozené, jedno je ale jasné: Black Midi jsou jednou z nejoriginálnějších rockových kapel dneška. Nikdo nemůže ignorovat jejich divokou kreativitu. Navíc to jsou vynikající hráči. Málokdy se například vidí bubeník tak prominentně vystavený v centru kapely. Má to svůj důvod. Morgan Simpson je údajně jedním z nejinvenčnějších bubeníků své generace. Geordie Greep je famózní zpěvák, kytarista i frontman. Jeho intelektuálský postoj skvěle kontrastuje s odsekávanými frázemi textů. Momentálně koncertují bez kytaristy Matta Kwasniewski-Kelvina, který se léčí s bolavou duší. Posílení o sekci trumpet, saxofonu a piána jim to nesmírně šlape. Mám snad jedinou výtku, nebo spíše pocit. A to k mixu skladby Slow. Proč je tady zvuk saxofonu tak upozaděn? Jeho erupce jsou tak zajímavé, vášnivé, dovedl bych si je představit víc vpředu. Ale to je jen okrajově subjektivní detail.

Cavalcade je přímý útok na smysly. Za kostrbatými příběhy starověkých božstev a mocných diktátorů s ohnivým instrumentálním chaosem se ukrývají kompozičně nápadité a chytré skladby. Zřídkakdy se kapele podaří změnit styl, podtrhnout své silné stránky a přitom neztratit glanc, jako se to povedlo na desce Cavalcade.

Aleš Kauer, červen 2021