David Bowie: Diamond Dogs / 50th Anniversary

RCA Records, 1974 / Parlophone, 2024

„Byla to doba, kdy jsem nevěděl, kdo jsem. Album je jakýmsi hybridem mezi tím, co jsem chtěl být, a tím, co jsem si myslel, že by lidé chtěli slyšet.“

JIHLAVSKÉ INTRO

Magistrát v Jihlavě pořídil kontrolní vůz, který sleduje, zda člověk, který zaparkoval auto má zaplacené parkovací místo. Chápu, že kontrola je nutná, protože jsme jen lidé. Přesto se nemohu zbavit jistého pocitu stísněnosti. Auto se tiše blíží, „šmejdí“, jako by „očichávalo“ prostor, kolem střechy má asi sedm kamer, tónovaná skla... Rok 2024? Rok 1984?

ORWELL, BURROUGHS & ARMAGEDON

V hlavě se mi neodehrává známý Orwellův román, ale Bowieho album Diamond Dogs, které v roce 2024 oslavilo padesátku a původně se mělo jmenovat 1984. Jenže na konci roku 1973 vdova po Georgi Orwellovi, Sonia Orwellová, odmítla udělit práva k použití románu.

Bowie se tedy rozhodl vytvořit vlastní apokalyptický příběh, svůj vlastní koncept. Inspiroval se mimo jiné dílem Williama Burroughse. Použil metodu „cut-up“, kterou Burroughs zpopularizoval, a kterou už ve dvacátých letech využívali dadaisté, aby popsal apokalyptický svět kolem sebe.

Z této doby pochází i slavná fotografie Terryho O’Neilla. Zachycuje Burroughse a Bowieho, dvě z nejnepolapitelnějších postav populární kultury, jak sedí u jednoho mikrofonu a diskutují o lásce, hudbě a Armagedonu.

Sedmdesátá léta byla, alespoň v Americe, kde Bowie tehdy působil, obdobím značně depresivním. Ropná a energetická krize, vysoká inflace, konec války ve Vietnamu, klesající důvěra ve vládu i média – to vše zanechalo svou stopu. V březnu 1974 byla po dlouhých průtazích odsouzena tzv. „watergateská sedmička“, skupina spolupracovníků prezidenta Richarda Nixona, za spiknutí a zneužití pravomocí.

A do toho všeho Bowie sám zápasil s šílenstvím rockové hvězdy. Právě v tomto období, z kolektivní únavy a melancholie, vzniklo jedno z jeho nejtemnějších alb – Diamond Dogs.

PUNK

Po „rock'n'rollové sebevraždě“ Ziggyho Stardusta v roce 1972 se Bowie rozhlížel, co dál. Jeho neutuchající chuť tvořit novou hudbu pro novou dobu je příznačná pro celá sedmdesátá léta. Na začátku roku 1974 rozpustil kapelu Spiders from Mars a kytarista Mick Ronson začal hledat nové příležitosti. Bowie proto vzal kytaru do ruky a rozhodl se nahrát všechny kytarové party pro nadcházejícím album sám.

V roce 1997 v jednom rozhovoru vzpomínal, že na kytaru cvičil každý den s vědomím, že jeho „hra musí být více než perfektní“. Upřímně řečeno, Bowie nikdy nebyl výjimečný kytarista, a to je na výsledku znát. Ale znát v tom nejlepším smyslu slova. Ten „škrábavý, chraplavý, špinavý, poloamatérský zvuk“ dodal albu jedinečný charakter. I díky tomu je dnes považováno za předchůdce punkových nahrávek.

Ostatně už o rok dříve Bowie produkoval album Raw Power kapely The Stooges Iggyho Popa, což jen potvrzuje jeho vliv na formování hudební scény té doby. Ve své autobiografii později poznamenal, že album bylo „spíš experimentem než čímkoliv jiným“ a nazval ho „výkřikem, který směřoval k něčemu novému“.

CENZURA

Album začíná intrem, básní Future Legend, která vykresluje městskou apokalypsu: „Červené oči mutantů hledí dolů na Hunger City. / Už žádná velká kola. / Blechy velikosti krys sají krysy velikosti koček. / A deset tisíc peoploidů se rozdělí na malé kmeny.“

Diamond Dogs je plné ironie a paradoxů doby. Výsledkem je hybridní dílo – svůdné, groteskní a zároveň děsivé. Tento motiv se odráží i na obalu desky, kde je zobrazen napůl člověk, napůl pes. Za tímto ikonickým vizuálem stojí belgický umělec Guy Peellaert, který zachytil dekadentní a extravagantní „glam-freak“ element, jenž Bowiemu přinesl slávu už za éry Ziggyho Stardusta.

Hned po vydání alba se ale ozvala cenzura. Obal totiž zobrazoval napůl člověka, napůl psa s viditelnými genitáliemi – psí muž ležérně spočívající se svými proporcemi na stehně. Deska byla ihned stažena z oběhu, což znamenalo, že se pouze několik málo kopií s původním obalem dostalo mezi lidi. Genitálie byly rychle začerněny a album se vrátilo na trh.

Původní obal, i bez přiloženého vinylu, dnes patří mezi nejvzácnější a nejdražší sběratelské předměty v hudební historii.

DAVID LIVE

Label Parlophone tohle padesátileté výročí oslavil vydáním barevného remasterovaného vinylu. Nové vydání neobsahuje žádné bonusy ani živé nahrávky z té doby, což je do jisté míry pochopitelné – toto období je již dobře zdokumentováno na několika vynikajících live albech. Jedním z nich je první oficiální Bowieho živé dvojalbum nazvané David Live.

Album bylo nahráno v červenci 1974, tedy hned na začátku Bowieho Diamond Dogs Tour, v Tower Theatre, kousek od Philadelfie v Pensylvánii. Opakovali ho tehdy šeskrát! Podle životopisce Nicholase Pegga došlo ke zmatku v dataci, u některých reedic jsou údajně uvedena špatná data. Podle Tonyho Viscontiho se nahrávalo 11. a 12. července 1974.

Zajímavý drb ze zákulisí tohoto období říká, že když Bowieho manažerský tým MainMan plánoval pořídit záznam z vystoupení, kapela o tom neměla páru. Když se spoluhráči dozvěděli, že jejich vystoupení má být nahráváno, požadovali k běžnému platu dalších 5000 dolarů na hudebníka jako poplatek za nahrávání – jinak odmítnou vystupovat. Oznámili to hodinu před začátkem koncertu.

Další významnou živou nahrávkou je album Cracked Actor (Live Los Angeles '74). Nahrávku smíchal Tony Visconti a byla vydána až v roce 2016. Poslední oficiální živé album z tohoto období – I'm Only Dancing, zachycuje vystoupení z poslední fáze turné známého jako The Soul Tour. Většina materiálu pochází z koncertu v Michigan Palace v Detroitu 20. října 1974. Album bylo vydáno v srpnu 2020 u příležitosti Record Store Day. Představuje sestavu více orientovanou na R&B a obsahuje skladby, které Bowie původně nahrál pro The Gouster – album, jež bylo později přepracováno a vydáno pod názvem Young Americans (1975).

Navzdory Bowieho slibům se toto dosud nejdivadelnější a nejpropracovanější turné nikdy nepřeneslo do Spojeného království. A to především kvůli finanční stránce.

NOVÉ ANGAŽMÁ

David Bowie měl k podiu v počátcích zajímavý vztah. „Raději bych písně ztvárňoval, než abych je jen zpíval. Chci jim vždycky dát další rozměr“, říkal. Vymýšlel si role, které se ale po čase začaly stávat příliš intenzivními. V těch nejtěžších chvílích měl pocit, že ho dusí, že ho přerůstají, že jeho život píše nebo ztvárňuje někdo jiný. To pro něj byl vždy signál, že je čas roli opustit a poohlédnout se po novém angažmá.