David Lynch v šesti dílech

20. ledna 1946–15. ledna 2025

„Příběhy mají neuvěřitelnou moc, přitom nejde o to, co se říká, ale o způsob, jakým se to vypráví.“

David Lynch

PRVNÍ DÍL

V polovině devadesátých let jsem poprvé s kamarády začal organizovat kulturní akce. Už tehdy, což mě dnes překvapuje, jsem programově mísil žánry – někdo četl, jiný vystavoval, další promítal a někdo hrál divadlo. Všechno to začalo v Zábřehu na Moravě, v Klubu ve zdi. Právě tam někdo přinesl film Modrý samet. Díval jsem se na něj, téměř ničemu nerozuměl, ale přesto jsem nemohl odtrhnout oči od plátna. Byl to zážitek, který ve mně dlouho rezonoval.

Samozřejmě jsem tehdy nepřiznal, že nevím, kdo je David Lynch – mladická hrdost mi to nedovolila. Internet tehdy nebyl, a tak jsem zamířil do knihovny v naivní naději, že tam něco objevím. Jediným důvěrným zdrojem informací mi byl tehdy starší kamarád Jirka a jeho každý týden obměňovaná půjčovna CD. Jiří toho o nezávislém filmu i hudbě věděl spoustu, a ještě více o Hrabalovi a české literatuře. Něco mi vysvětlil, půjčil mi nahrávky, na kterých se Lynch podílel, a já postupně začínal být v obraze.

Kamarád Jirka se upil k smrti. Našli jsme ho mrtvého na schodech jeho domku v Zábřehu. Byla to scéna připomínající záběr Lynchova filmu. Jedna éra tím pro mě skončila a s příchodem internetu se pomalu začala rodit nová. Najednou byli všichni chytří jak rádia, která už dávno ztrácela svůj vliv – a chytrostí jsem najednou oplýval i já.

DRUHÝ DÍL

První, na co jsme v téhle nové éře koukali, byl opět Lynch. Dívali jsme se na jeho filmy jako na něco nadčasového. Dnes mi to dává smysl. Mysteriózní abstrakce, surrealismus, (pod)vědomé narušování dějovosti – to všechno vytváří ohromný prostor pro diváka. Nutí ho ke spoluúčasti, k dotváření situací i celých příběhů. V těch filmech vlastně není nic, co by se pevně vázalo k něčemu konkrétnímu. Vše je kluzké, probíhá mezi prsty, uniká. Později, při jednom bytovém promítání filmu Inland Empire tehdy už v Šumperku – mimochodem, na DVD z videopůjčovny jsme čekali zhruba týden – si pamatuji, jak jsme po jeho zhlédnutí pokračovali v diskusi o filmu do úplného rozbřesku. Měli jsme samozřejmě tisíc interpretací a nedošli prakticky nikam.

Teprve v této době jsem postupně zjišťoval, že David Lynch byl nejen geniálním filmařem, ale také vynikajícím výtvarníkem a zajímavým hudebníkem. Jeho album BlueBOB (2001) jsem poslouchal ještě na kazetě ve walkmanu, Crazy Clown Time (2011) na minidisku, a The Big Dream (2013) už digitálně, což ilustruje i mou technickou vývojovou linii ve vztahu k hudbě.

TŘETÍ DÍL

Další zastávkou v mém životě byla Jihlava. S tehdejším přítelem z gymnázia jsme organizovali filmový klub. Promítání filmu Zběsilost v srdci na starém otrhaném prostěradle bylo dalším famózním zážitkem. Pamatuji si i diskusi, která následovala, proloženou téměř schizofrenní úzkostí mého přítele, který chtěl zůstat, ale musel odejít, protože druhý den ráno vstával na čtyři do fabriky.

Mluvit o Davidu Lynchovi bez hudební složky je nemyslitelné. Na svém kontě má totiž mnoho zajímavých hudebních spoluprací, z nichž nejznámější je hudba k seriálu Twin Peaks od Angela Badalamentiho. Mezi další jeho pozoruhodné podílnictví patří Polish Night Music, ambientní hudba, kterou vytvořil společně s Markem Zebrowskim v roce 2007. Toto album nabízí bohatou obraznost – evokuje příběhy nočních nádraží, polských továren či hotelových pokojů, kde se setkávají osamělí cestovatelé. Významný vliv na tvorbu alba mělo město Łódź, kde se Lynch a Zebrowski poprvé setkali. Zebrowski připomíná, že při pozdějších nahrávkách Lynch zdůrazňoval, aby se inspiroval „opuštěnými továrnami v Lodži, které jsou tiché a prázdné“ a kde „zůstávají jen vzpomínky na stroje“.

Trent Reznor zase rád vzpomíná na abstraktní režijní připomínky, které dostával k filmu Lost Highway: „David načmáral něco ve tvaru hvězdy inkoustovým perem a řekl: Opravdu bych si přál, aby to vyznělo takto.“ Album Floating Into The Night z roku 1989 od Julee Cruise se vyznačuje sametově hebkým zvukem, pomalým tempem, dlouhými fadeouty a silnou filmovou atmosférou. David Lynch na něm figuroval jako producent, čímž podtrhl jeho jedinečnou estetiku.

Osobně mám nejraději album Dark Night Of The Soul (2010), které vytvořili Danger Mouse a Mark Linkous a.k.a. Sparklehorse. Lynch na něj přispěl dvěma skladbami, na nichž dokonce poprvé zpíval a významně se podílel na jeho vizuální stránce. Album se ale potýkalo se spoustou tragických i absurdních okolností, které by klidně mohly fungovat v některém budoucím Lynchově scénáři. 6. března 2010 spáchal Mark Linkous sebevraždu. Další z hostujících umělců, Vic Chesnutt, zemřel během nahrávání svých partů. Situaci ještě zkomplikovalo vydavatelství EMI, které odmítlo album vydat kvůli právním a producentským sporům. Nakonec došlo k bizarní situaci – vyšla limitovaná edice s fotografiemi Davida Lynche, která měla sloužit jako vizuální narativ. K této fotografické publikaci bylo přiloženo prázdné CD s nápisem: „Z právních důvodů neobsahuje přiložený disk žádnou hudbu. Naložte s ním podle svého.“ Album bylo nakonec oficiálně vydáno v létě roku 2010, ovšem nikoli pod záštitou EMI, ale pod značkou Parlophone a nezávislým labelem Lex Records.

ČTVRTÝ DÍL

Dalším významným zastavením u Davida Lynche pro mě byla kniha Místo snění. Vyšla u nás během zavřených kin, kaváren, klubů i divadel, tedy během pandemie. Otevřít tuto knihu bylo jako nahlédnout do hlavy člověku, který zásadně ovlivnil mé dospívání. Z jeho filmů vždy vyzařovala silná motivace nechat fantazii volně proudit, neohlížet se nalevo ani napravo, protože právě vaše sny jsou ty jediné pravé. A jen na vás záleží, zda se je pokusíte naplnit, nebo je necháte zapomenuté kdesi v mysli.

V této knize se Lynch samozřejmě věnuje vizuálnímu umění, zejména malířství, které pro něj bylo vždy klíčové. Vlastně celá tato kniha je jakousi poctou tomu, co to znamená být malířem. Jeho první filmy lze chápat jako videoart – experimentální díla, která nemají mnoho společného s klasicky pojímaným filmem.

PÁTÝ DÍL

V roce 2024 jsem na výstavě KAFKAesque v galerii DOX, zaměřené na reflexi Kafkova díla a poetiky v současném výtvarném umění, objevil fascinující soubor deseti Lynchových litografií. Jeho touha stát se výtvarným umělcem předcházela jeho rozhodnutí věnovat se filmové režii.

Z celé úžasné sbírky děl vystavené v DOXu nikdo nereprezentoval moderní ekvivalent Kafkových myšlenek tak přesvědčivě jako Lynch. Nešlo pouze o zobrazení všudypřítomné neurózy, ale také o méně často zdůrazňovanou humornou vřelost, precizní diagnózu ducha doby a mistrné balancování na pomezí realismu a surrealismu.

Samostatnou výstavu Davida Lynche s názvem V plamenech představí pražská galerie DOX v dubnu roku 2025, a k vidění bude do listopadu. Půjde o první ucelenou prezentací Lynchovy tvorby v České republice. Výstava bude koncipována jako retrospektiva jeho výtvarné tvorby, přičemž klade důraz na nejnovější díla vytvořená během posledních sedmi let.

Lynchovo výtvarné dílo je mimořádně rozmanité. Během téměř šesti desetiletí se věnoval kresbě, malbě, fotografii, grafice, designu a animaci. Všechny tyto oblasti budou na výstavě zastoupeny v reprezentativních souborech, doplněných o ukázky jeho experimentálních krátkých filmů. Nabídne tak komplexní pohled na Lynchovu uměleckou tvorbu v celé její šíři.

ŠESTÝ DÍL

Můj poslední zážitek s Davidem Lynchem byl propojený skrze YouTube kanál, kde nahrával videa, která působila dojmem, že vznikají ve strohé dílně připomínající vězeňskou celu. Později se zdálo, že videa visílá přímo ze své kuchyně. Jeho Zprávy o počasí jsem si pouštěl rád – nejen proto, abych slyšel jeho hlas, ale také proto, že mi dodávaly pocit, že David Lynch i celý svět jsou chvíli v pořádku. Jeho pravidelné zakončení „… beautiful blue skies and golden sunshine all along the way…“, doplněné hudebním doporučením, dokázalo skutečně prozářit den.

Lynch se málokdy vyjadřoval k politickým tématům, ale v některých svých video výstupech udělal výjimku. Vyjádřil například podporu protestům hnutí Black Lives Matter, nebo odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu. V jednom z těchto videí přímo oslovil ruského diktátora Putina se slovy, že „pro takový druh absurdity už tady není místo“.

Když jsem se dozvěděl zprávu o jeho odchodu, zamířil jsem na web České televize v naději, že na jeho počest něco zařadí do programu. Chtěl jsem vědět, co vyberou, jak ho připomenou. Nezařadili nic. A vlastně je to svým způsobem dobře. Některé osobnosti a jejich tvorba nepotřebují okamžitá gesta ani programové pocty. Žijí dál svým vlastním životem – hluboko v těch, kteří je pochopili, kteří s nimi souzněli. David Lynch zůstává. Ve filmech, v hudbě, v obrazech i v těch každodenních větách o „krásné modré obloze a zlatém slunečním svitu“.

Aleš Kauer, únor 2025