Nick Soulsby – Swans: oběť a transcendence

přeložila Jana Matějková, vydal Dybbuk, 2024

„Zajímá mě extáze, posvátno, děsivost, to, co člověka přemáhá. Chci, aby hudba zároveň bolela i uzdravovala.“

Swans patří mezi nejuznávanější kapely americké post-punkové éry. Skupinu založil v roce 1982 Michael Gira a od té doby si vydobyla kultovní status mezi fanoušky i kritiky. Jejich alba se dlouhodobě těší vysokému hodnocení – například na platformě Album of the Year dosahuje fanouškovské skóre přes osmdesát procent, přičemž kritické hodnocení je neméně vysoké. To ze Swans činí jednu z nejlépe přijímaných a oceňovaných kapel své doby.

Historie Swans se odvíjí v cyklech, formovaných jak fanoušky, tak kritikou, avšak v jejím středu vždy stojí Michael Gira – ikonická persona a hnací síla, která zásadně utvářela hudební identitu kapely. Swans prošli mnoha proměnami, od post-punku přes noise-rock až po neofolk, přičemž jejich tvorbu vždy definovala neochvějná vize a nekompromisní nasazení. Právě tato neústupnost je však často přiváděla na hranici fyzického, duševního i finančního vyčerpání. O tom všem poutavě vypráví kniha Nicka Soulsbyho Swans: Oběť a transcendence.

Soulsbyho přístup se vyhýbá jednostrannému vyprávění – místo toho dává nejvíce prostoru samotným členům kapely, jejichž hlasy byly často opomíjeny. Právě tato mnohovrstevnatost dodává knize originalitu, protože nestaví jen na Girově perspektivě, ale nabízí čtenáři možnost nahlédnout příběh z různých úhlů, odhaluje rozpory i momenty vzácné shody. Soulsbyho styl je přitom lehký, nenucený, a přesto si uchovává silný narativní tah.

ZAČÁTKY V NEW YORKU

Kořeny kapely sahají do roku 1982. Vznikli v New Yorku na vlně tamější krátkodobé, ale umělecky vlivné post-punkové scény. Hned po vydání prvního EP (Swans) si vytvořili pověst kapely, která posouvá hudební hranice – jejich zvuk byl strohý, minimalistický a šokující svou intenzitou. V druhém plánu knihy se odkrývá Girův složitý životní příběh – od jeho bouřlivého a často děsivého dětství přes dospívání v prostředí newyorské scény až po založení Swans.

Po typických začátečnických peripetiích a vnitřních neshodách si Swans postupně vydobyli své místo na scéně, což je dovedlo k prvním intenzivním turné. Zejména jejich cesty za železnou oponu přinášejí fascinující momenty, kdy kapela na vlastní kůži zakoušela propastné rozdíly mezi Západem a tehdejší východní Evropou – od kulturních šoků přes byrokratické překážky až po nečekanou otevřenost publika. Celý příběh se tak často odehrává i skrze okna dodávky, v níž Swans cestovali, přičemž pohled na ubíhající krajinu reflektuje nejen jejich proměnu, ale i proměnu světa kolem nich.

Byl jsem ohromen upřímností, s jakou mnoho bývalých i současných kolegů přistupuje k vyprávění. Nikdy jsem neměl pocit, že by něco zatajovali nebo líčili v lepším světle. Zcela mimoděk se tak třeba dozvídáme, že Gira kdysi chodil s Madonnou – ještě předtím, než se stala „Madonnou“.

ŠAMANISMUS, REPETICE, DESTRUKCE

Co dělá Swans tak jedinečnými? Především jejich přístup k hudbě, který lze chápat jako určitý druh šamanismu. Gira vnímá primitivní rytmus a repetici jako cestu k osvobození a blahu. Kompozice jejich skladeb nemají s klasickou strukturou písně nic společného – dvacetiminutové tracky se proměňují od snově hypnotických pasáží až po temnou psychedelii či nois.

Michael Gira často působí jako despoticko-cholerický provokatér. Zažil jsem to osobně na několika koncertech, kde nemučí jen publikum, ale i vlastní hudebníky – neúnavně je žene do extrémních hudebních výkonů, často nutí kapelu opakovat jediný akord několik minut v kuse. Swans jsou zároveň synonymem pro extrémní hlasitost. Jejich koncerty jsou tak hlučné, že se doporučují špunty do uší. Tato zvuková intenzita jim však umožňuje nacházet hudební nuance, které jiní neslyší nebo si na ně netroufnou.

Girovo problematické chování má své kořeny v nelehkém dětství, jak sám přiznává: „Máma pořád víc pila, táta se vypařil a byli jsme bez peněz. Jednou usnula se zapálenou cigaretou, já se vzbudil, cítil jsem kouř. Běžel jsem k ní do ložnice a budil ji. Odhodila hořící povlečení přes místnost na druhou stranu, od něj se pak vzňaly závěsy a celej barák vyhořel.“ Bratr Daniel k tomu v knize dodává: „Mike začal koktat, asi dva roky skoro nezvládal dokončit větu.“

Podle svědectví bývalých členů kapely se Michael Gira choval k hudebníkům autoritativně, až sadisticky, mnohdy je i na koncertě v přímém přenosu ponižoval. Chvílemi kroutíte hlavou a říkáte si, jak to, že na pozadí těchto událostí mohlo vzniknout takové množství pozoruhodné hudby? Jinde se dočtete o jeho častých zkratech: „(…) Larry měl všechny nahrávky Jima Reevese. Vozili jsme je s sebou na cestách…, Michael z toho šílel. Jednou jsme chtěli otočit kazetu a on vyrval celej kazeťák a vyhodil ho z okna. Fajn, už žádná hudba za jízdy...“ Přesto mu mnozí odpouštěli a zůstávali v kapele. Ti, kteří odešli, však v knize poskytují svědectví o psychickém nátlaku, výsměchu i fyzických trestech.

AMBIVALENCE A PŘEKVAPIVÁ LIDSKOST

Navzdory tomuto temnému obrazu Giry se v knize objevují také časté výpovědi o jeho citlivější stránce. Jeho bývalá partnerka Jarboe vzpomíná: „Michael mi běžně nosil růže a dárky, psal mi vzkazy. Oba jsme milovali knihy a často jsme si četli tiše bok po boku. Chodili jsme na meditace pod širým nebem, na dalajlámu a koncerty tibetských mnichů.“

Zde se ukazuje fascinující kontrast mezi despotou na pódiu a vášnivým milovníkem umění v soukromí. Tento kontrast je jedním z klíčových motivů celé knihy.

Jarboe: „Michael vždycky na rovinu přiznával, že mluvit o pocitech pro něj není snadný. Je příliš strohej, tohle mu prosté nejde. Hodně ale psal, přečetl pět, šest knih týdně – v jiných ohledech se vyjadřovat uměl. Četla jsem jeho texty, jeho povídky, ještě než je vytáhl z psacího stroje, a naučila jsem se mu rozumět. O tom, co se mu honí hlavou, jsem se dozvídala z jeho veršů a příběhů, jinak to nešlo.“

REALITA HUDEBNÍHO PRŮMYSLU

Michael Gira byl od počátku nehybným středem Swans – pevný bod, kolem kterého se střídali další hudebníci. Příroda ho obdařila robustní postavou i povahou (jeho rané zkušenosti ve stavebnictví, jak jsme se z knihy dozvěděli, to jen potvrzují), ale přesto je až k neuvěření, že dokázal tak extrémní úsilí vydržet. Zatímco jiní přicházejí a odcházejí, on zůstává. Je to heroická ukázka vytrvalosti.

Jedním z nejdepresivnějších aspektů knihy je poznání, jak mizivá finanční odměna se kapele za roky tvrdé práce nashromáždila. Jako mladý fanoušek jsem si naivně myslel, že alba a turné přinášejí hudebníkům dostatečný příjem na slušné živobytí. O to více šokující bylo číst, že Gira se ve čtyřiceti letech musel nastěhovat k matce jeho tehdejší přítelkyně, s takřka prázdnou kapsou a bez jakékoli finanční stability.

Je to skličující obžaloba hudebního průmyslu – systému, který často selhává v podpoře těch, kdo do něj vkládají všechno, ostatně na Spotify to funguje dodnes jen v trochu jiné podobě. Přesto Gira tuto bezútěšnou situaci překonal a dokázal ji přetavit v něco pozitivního. Založení labelu Young God Records nebylo jen způsobem, jak si udržet kontrolu nad vlastní hudbou, ale také aktem vzdoru a přežití. V mnoha ohledech je to stejně inspirativní jako hudba, kterou Swans vytvořili.

TRIUMFÁLNÍ NÁVRAT A ODKAZ

Během tří a půl desetiletí Swans prošli dramatickým vývojem – od chaotických počátku až k jedné z nejuznávanějších kapel experimentálního rocku. Na konci 90. let byli vyčerpaní a demoralizovaní, ale v roce 2010 se triumfálně vrátili a znovu si získali jak kritiky, tak oddané fanoušky. O tom všem ta kniha svědčí z mnoha stran.

Fanoušek Swans knihu doslova zhltne za dva dny. Věřím však, že osloví i ty, kteří se zajímají o New York, nezávislou hudební scénu a boj umělců v moderním světě. Je skvěle sestavená a představuje významný příspěvek k historii alternativní hudby.

Michael Gira nikdy nepřestal usilovat o hudební intenzitu, která by posluchače zcela pohltila – nekompromisní, fyzicky náročnou zkušenost, jež sahá za hranice běžného poslechu. A právě v tom tkví podstata Swans: kapely, která se nikdy nesnažila zavděčit, ale vždy šla vlastní, často vyčerpávající cestou. Přes všechny kontroverze, ohlušující decibely i vnitřní rozpory si zachovali svou neústupnost a vizi. Jsou jedním z posledních mohykánů undergroundové scény – důkazem, že hudba může být nejen uměleckým vyjádřením, ale i existenciálním aktem, který odmítá být kýmkoli korigován.