Jennifer Bickerdikeová: Jsi krásná a jsi samotná. Biografie Nico.

přeložil Pavel Czeczotka, vydal Volvox Globator , 2023

„Jim Morrison byl první muž, který se mě nějakým způsobem nebál. Byli jsme si velmi podobní, jako bratr a sestra. Máme podobného ducha.“

Nico, vlastním jménem Christa Päffgen (1938–1988), je jednou z nejzáhadnějších a nejrozporuplnějších postav rockové historie. Byla herečkou, vyhledávanou modelkou a díky Andy Warholovi získala pozici zpěvačky na legendárním albu The Velvet Underground. Její osud je plný protikladů – Femme Fatale a heroinová narkomanka, superstar a outsiderka, éterická diva a osamělá bojovnice. Její chladná, zdánlivě nedosažitelná přítomnost se rychle stala legendární, podpořená pověstmi o vztazích s rockovými hvězdami. Přesto je její vlastní hudební přínos často přehlížen.

Po odchodu z Velvet Underground začala vystupovat sólově – odhodlaná tvořit autentickou hudbu navzdory nezájmu publika, prázdným koncertním sálům a nevyzpytatelné realitě stárnoucí umělkyně. Média ji stavěla do rolí, které se prodávaly lépe než její vlastní hudební tvorba. Povrchní škatulkování však jen málo vystihuje skutečnou hloubku jejího uměleckého odkazu.

Právě na tuto komplikovanou, rozporuplnou, sebedestruktivní a přitom nezdolnou osobnost se zaměřila historička rockové kultury Jennifer Bickerdikeová ve své knize You Are Beautiful and You Are Alone. V překladu Pavla Czeczotka knihu vydalo nakladatelství Volvox Globator pod názvem Jsi krásná a jsi samotná: Biografie Nico. Dílo čerpá z archivů Muzea Andyho Warhola, nahrávacích společností, soukromých sbírek a exkluzivních rozhovorů s těmi, kteří ji znali nejlépe, i s těmi, kteří se nechali inspirovat jejím odkazem.

KRÁSA

Existovaly vlastně dvě Nico: ta, kterou svět znal jako krásnou tvář z obálky alba The Velvet Underground, a ta druhá – temnější, komplikovanější umělkyně, která se odmítala podřídit tradičním představám o ženské roli v hudbě. Alba jako The Marble Index (1969), Desertshore (1970) nebo Camera Obscura (1986) jsou svědectvím jejího unikátního pohledu na hudbu.

Dnešnímu úspěchu a respektu ale předcházela řada nepochopitelně hloupých intrik, her a nenávistných komentářů od mužů v hudebním průmyslu, ale i novinářů. Krása jejího mládí byl doslova mor. Kniha je z velké části svědectvím o tomto ne tak zdokumentovaném hnusu minulých desetiletí. Ocituji ukázku, která mluví za vše. Publicista David Antin líčí její pódiovou prezentaci tímto odlidšťujícím způsobem: „... dokonalá jako mrtvola na pitevním stole s děsivou tváří a úžasným mrtvolným hlasem...“ Kniha je plná kategorizování v těchto zjednodušených termínech, bez jakékoli snahy dohlédnout trochu dál, přijatelněji, slušněji a patřičněji!

S šikanou hraničí i tento fakt, kdy žárlivý a navztekaný Lou Reed důrazně odmítl Nico doprovázet. Nechtěl, aby se na celém podniku osobně účastnil kterýkoli z jeho spoluhráčů z Velvets, a tak nakonec přišel s tím, že kapela natočí pásku, kterou si Nico bude pouštět jako doprovod při svých sólových koncertech. Warhol si živě vybavoval, jak se Nico při vystoupení „snaží ovládat malý kazeťák". Nad celkovým dojmem si však zoufal, protože „... bylo trapné vidět tuhle vysokou, krásnou ženu zpívat na hudbu ozývající se z nějaké laciné kazety a sledovat, jak se jí mezi jednotlivými čísly koulí slzy po tvářích, protože si prostě nepamatovala, k čemu je který knoflík.“.

Naopak jeden z mála mužů, který jí pomohl formovat, a který ji vždy respektoval, byl John Cale. „Jonathan Donahue z Mercury Rev: ‚Řek bych, že John [Cale] byl nejspíš v jejím životě jedním z mála mužů, co jí dodávali odvahu a dávali prostor k růstu. On tu rostlinu zaléval; ostatní jí jen stínili.‘“ Vlídnou a zásadní pomoc nebo přesněji nasměrování získala od Jima Morrissona. „… pomohl Nico najít vnitřní klid, který jí umožnil osvojit si roli, o níž se nejspíš dosud neodvažovala ani snít: skládání a hraní vlastní hudby. Zasvětil ji také do svých ideálů umělecké tvořivosti, poskládaných z posedlosti klasickou literaturou, indiánskou kulturou a hlubinami duchovna.“

MISOGYNIE

Její tvůrčí postavení bylo dlouho podceňováno, přesto měla zásadní vliv na generace hudebníků a umělců – od Lou Reeda, přes Morrisseyho, Henryho Rollinse až po současné hudebnice jako St. Vincent či Anna Calvi. Lou Reed, její kolega z The Velvet Underground, ji sice ponižoval, ale nikdy nepopřel její postavení a vliv. Stejně tak Siouxsie Sioux, Lydia Lunch nebo Lene Lovich – všechny tyto silné ženské postavy se k její tvorbě vracely a čerpaly z její odhodlanosti nekompromisně vyjadřovat své vnitřní světy.

Nico však nikdy nebyla typem umělce, který by se přizpůsoboval požadavkům trhu. Když po ní James Young chtěl, aby zpívala Kurta Weilla, odmítla – nechtěla se stát karikaturou v duchu Grety Garbo nebo Marlene Dietrichové. Její tvorba byla uměleckým vyjádřením, nikoli pokusem o komerční úspěch. Hudba pro ni nebyla kariérou, ale nutností.

Neuvěřitelné, jak tato doba vůbec nebyla připravená na úspěch ženy. Z každé kapitoly čpí zápach mužského ega tak, že nestačíte větrat. Vše ozdrojované, všude jsou odkazy a konkrétní komentáře.

„Dvojí metr, jímž pop kultura měří mužům a ženám užívajícím drogy, přímo bije do očí. U mnohých drogově závislých mužů se užívání návykových látek bere prostě jako součást očekávané představy o tvořících umělcích, ba dokonce jim může do jisté míry dodat na důvěryhodnosti. Všichni muži, jimiž se Nico obklopila, v určité době buď s opiáty koketovali, nebo na nich byli přímo závislí, a přesto se v obecně přijímaných mýtech zdůrazňuje jejich hudba a umělecké kvality, a ne jejich problémy s užíváním návykových látek. Pro ženy se takové nesnáze stávají nedílnou součástí jejich celkového veřejného obrazu tak, jak se to jejich mužských protějšků často nedotkne. Na ženách nálepka ‚feťačky‘ pevně drží, zatímco u mužů jakoby se často odlepovala. Může to být dáno jednoduše misogynií naší společnosti; jak říká Una Bainesová: Ona [Nico] prostě naplňuje ty obavy, co maj muži z žen, který nezapadaj do obvyklý normy.“

VLIV

Osmdesátá léta strávila v Manchesteru, kde našla nečekané přijetí mezi tehdejší undergroundovou scénou. Byla chudá, izolovaná a stále zápasila se závislostí, přesto dokázala vydat další alba a dál koncertovat. V tomto období se kolem ní vytvořil kruh lidí, kteří ji skutečně respektovali a podporovali – bylo to snad poprvé v její kariéře, kdy se cítila být součástí komunity, jež ji nepovažovala jen za relikt minulosti. Její temná, minimalistická hudba a hluboký, naléhavý hlas předznamenaly zvuk, který později ovlivnil nejen post-punkové kapely jako Joy Division a Bauhaus, ale také temnější proudy gotické scény. Ian Curtis z Joy Division, známý svou fascinací tragickými postavami, přiznal, že Nico na něj měla zásadní vliv.

Nico zemřela v roce 1988 po nešťastném pádu z kola na Ibize, ale její odkaz přežil. Nico byla umělkyní, která tvořila, protože musela tvořit – navzdory okolnostem a ignoraci mainstreamu. Přes všechny své démony a chyby žila 100 % podle vlastních pravidel, a to je odkaz, který dodnes inspiruje nové generace umělkyň.

Bickerdikeové kniha Jsi krásná a jsi samotná: Biografie Nico. přináší komplexní pohled na Nico nejen jako na ikonu, ale jako na tragickou, ale nezlomnou postavu hudebních dějin. Připomíná nám, že umělecké odkazy často přesahují jejich historické kontexty a že Nico byla více než jen tváří na obalu jednoho alba – byla umělkyní, která navzdory všemu tvořila podle svých vlastních pravidel.