Mark William Lewis

Label A24 Music

„V hudbě chci vyvolávat určité věci spíš neuchopitelným způsobem, než o nich psát přímo.“

Objevovat novou hudbu v době algoritmů streamovacích služeb je často spíš loterie než dobrodružství. Přesto má někdy náhoda šťastnou ruku. Tak jsem narazil na Marka Williama Lewise – londýnského písničkáře a producenta, který se pohybuje na hraně mezi indie folkem a melancholickým popem. Jeho nové eponymní album, vydané u labelu A24 Music v září 2025, není jen kolekcí písní, ale spíše intimním zvukovým prostorem, do něhož se člověk propadá pomalu, ale s každým poslechem hlouběji. A právě tím, jak nenápadně působí, se silněji zapisuje do paměti.

Markova barva hlasu mi při prvním poslechu okamžitě vyvolala vzpomínku na Michaela Allena, zpěváka alternativních The Wolfgang Press, kteří byli aktivní v devadesátých letech. Podobně zabarvený hlas a ležérní styl mi evokuje mnoho dalších interpretů a chvíli pro mě představoval most zpátky do doby, kdy jsem podobné hlasy objevoval na fyzických albech. Stejně jako Allen v éře The Wolfgang Press, i Mark William Lewis dnes spoléhá na hlas, který svou klidnou ležérností působí paradoxně naléhavě. Je to vokál, který se rozprostře jako závoj – polotón, šepot, dikce, v níž každé slovo rezonuje, i když je text jen fragmentem myšlenky.

PONOR DO ATMOSFÉRY

Nová nahrávka tento rukopis rozvíjí naplno: skladby jsou otevřené, klidné, místo dramatických vyvrcholení přinášejí plynulé vrstvení nálad. Producent Jamie Neville mu připravil prostor, v němž je i ticho důležitou součástí aranže. Mastering Christiana Wrighta dává výsledku průzračnost, aniž by se vytratila intimita. Témata oscilují mezi samotářským pozorováním světa, pocitem odcizení a jemnou melancholií. Výsledkem je deska, která místo katarze nabídne ponor do atmosféry.

Hudebně album pracuje s minimalismem, který je však bohatě vrstvený. Akustická kytara a jemně modulovaný syntezátor vytvářejí základ, do nějž občas vstoupí harmonika nebo decentní perkuse. Místo hutné rytmiky se tu pracuje s prostorem a tichem – ozvěny, dozvuky a ambientní plochy často působí důležitěji než samotné tóny. Celek je téměř filmový, což je patrné i v produkční filozofii: hudba neslouží k okamžitému uspokojení, ale k pomalému nasávání atmosféry, podobně jako u pozdních alb Talk Talk.

ZVUKOVÉ DENÍKY Z HACKNEY

Ve srovnání s předchozím albem Marka Williama Lewise Living z roku 2023 je nový materiál méně přímý. Living bylo ještě napůl zakořeněné v indie tradici – písně měly jasnější strukturu, rytmiku a místy až popovou přístupnost. Naopak novinka se vzdává jednoznačných melodií a nechává posluchačstvo tápat v atmosférách. Je to posun od „skladeb“ k „prostoru“, od písní k jakýmsi zvukovým deníkům. Tento krok může část publika odradit, ale zároveň potvrzuje, že Lewis je ochotný riskovat a posouvat svůj styl směrem k větší autenticitě a osobní vizi.

Mark William Lewis je sice nováčkem na scéně, ale jeho cesta k hudbě se začala psát už dávno. Dětství strávil ve Stamford Hill ve východním Londýně, kde ho formovalo nejen prostředí Hackney – centrum alternativní hudební scény, galerií a klubů, kde se prolíná „vysoké“ umění s pouliční kulturou. Formovaly ho ale také knihy T. S. Eliota, Allena Ginsberga nebo Jamese Joyce. Jeho otec, spisovatel Nigel Lewis, mu věnoval knihu o metafoře a jazyce The Book of Babel: Words and the Way We See Things, která se stala jakýmsi osobním průvodcem. Když pak v roce 2012 nastoupil na Goldsmiths University, začal si uvědomovat, že umění pro něj bude víc než jen studijní disciplína.

Z VĚŽÁKU DO LONDÝNSKÉHO PODZEMÍ

Po pandemii se Lewis pustil do hudby naplno. Vystupoval v klubech na jihu Londýna – MOT, Ormside Projects nebo Avalon Cafe. Právě tato scéna mu dala první publikum i sebevědomí. V roce 2021 vydal své debutové EP Pleasure Is Everything, které nahrával doma, v dvacetipatrovém věžáku v Deptfordu. Obal, na němž je panorama města focené z jeho okna, vypovídá o jeho tehdejším pohledu na svět: intimním, ale s vědomím širších souvislostí.

Na jaře 2022 pak přidal druhé EP God Complex. Obě nahrávky později vyšly i společně na vinylu jako Pleasure Is Everything / God Complex a zpětně působí jako záznam první tvůrčí etapy: syrové, nezávislé, a přitom už jasně ukazující cestu k jeho dnešní zvukové i textové poetice.

KDYŽ ZNÁMÉ ZNÍ NOVĚ

V jedné z nejpůsobivějších skladeb letošního roku – Tomorrow Is Perfect – refrén chybí úplně, místo něj přichází jen kytarové vybrnkávání, nikoli melodický vrchol. A přesto ta píseň neztrácí na síle, naopak získává zvláštní magnetismus. Je krátkou ilustrací celého Markova procesu. Možná je to tím, že navazuje na písňovou tradici, která tu už byla – v osmdesátých letech Blue Nile, v devadesátých letech The Wolfgang Press či Tindersticks a v novém tisíciletí Bill Callahan. Lewis není originální ve smyslu objevování nových písňových forem, jeho album je eklektickou sbírkou motivů, které už známe. Otázkou tedy zůstává, jak to, že některá hudba unavuje svou odvozeností a jiná tím stejným získává?

Nakonec není důležité, do jaké míry je Mark William Lewis originální. Podstatné je, že jeho hudba dokáže zastavit čas a vyvolat v posluchači pocit, že slyší něco důvěrně známého a přitom stále neuchopitelného. A právě tahle rovnováha mezi obyčejností a uhrančivostí je tím, co z jeho nové desky dělá jednu z nejméně nápadných, ale velmi zajímavých nahrávek letošního roku.

PS: Mark William Lewis se ukáže 11. října v pražském klubu Bike Jesus.