Gray: kapela, která debutovala až po svém zániku

Plush Safe Records / Ubiquity

„Umění dává tvar prostoru; hudba dává tvar času.“

Nedávno jsme se vrátili z víkendového pobytu ve Vídni, kde jsme navštívili výstavu Mariny Abramović. Byla to skvělá zkušenost, ačkoli Marina s tímto textem nemá přímo nic společného – i když… Návštěva mi připomněla, že ve stejné době před dvěma lety proběhla v Albertině rozsáhlá výstava věnovaná Jean-Michelu Basquiatovi. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak málo se ví o jeho hudební tvorbě; o tom, že Basquiat nebyl pouze vizuální umělec, ale také aktivní hudebník.

A přece jen oba, Marina i Jean-Michel, sdílejí kromě současné Vídně ještě jedno zajímavé pojítko: propojování médií. Kdo si dnes dovede představit výstavu bez performance? Kdo si dnes umí představit čtení poezie bez hudební složky? Intermediální přesah mají oba umělci doslova v genetickém kódu. A podobný je i jejich vliv – dlouhodobý, intenzivní, sahající daleko za dobu svého vzniku. Tím však jejich podobnosti v zásadě končí.

Když jsem byl tehdy ve Vídni na Basquiatově výstavě, stáhl jsem si všechny dostupné hudební materiály spojené s jeho jménem. Současně jsem listoval publikací Warhol on Basquiat (Taschen). O Basquiatově hudbě se v ní sice mnoho nedozvíte, ale černobílé fotografie v ní člověka snadno přenesou do newyorských ulic přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – do atmosféry, v níž vznikal zvuk jeho kapely Gray.

GRAY A NO WAVE

Gray vznikli v New Yorku počátkem 80. let, v prostředí, kde se prolínalo výtvarné umění, klubová subkultura a radikální hudební experimenty. Gray původně tvořili Basquiat, filmař Michael Holman, Basquiatova přítelkyně jménem Shannon Dawson a Wayne Clifford (také známý jako Justin Thyme). Dawson hrál na trubku, Clifford na klávesy, Holman na bicí a Basquiat na klarinet, kytaru a syntezátor Wasp. Později se připojil i herec a režisér Vincent Gallo. Známí byli především díky členství Jean-Michela Basquiata, jehož vliv ve světě vizuálního umění později získal ikonický status.

Tehdejší scéna byla sice často spojována s označením „no wave“, ale Gray k ní stáli spíše bokem – sdíleli její duchovní klima, ale ne nutně její agresivní estetiku. „No wave“ samotné bylo odmítnutím komerce a ironickým odvržením „new wave“. Kapely a umělci té doby a tohoto prostoru, čerpali z hluku, atonality, funku a okrajově i free jazzu, ale zároveň se silně opírali o vizuální umění a improvizaci.

KRÁSA FRAGMENTU

Cílem kapely Gray bylo vytvořit zvuk, který bude – Basquiatovými slovy – „neúplný, drsný a zvláštně krásný“. Usilovali o propojení výtvarného umění a hudby způsobem, který byl na počátku osmdesátých let stále spíše výjimkou než pravidlem.

Ačkoli Gray existovali jen krátce a nikdy nevydali řadové album ve své původní éře, vytvořili zvuk, který v mnohém předběhl svou dobu – jak v práci s rytmem a hlukem, tak v intuitivní kolážovitosti, která dnes působí skoro prorocky.

Dodnes koluje několik skvělých kompilací inspirovaných Basquiatovou hudební představivostí. Jedna z nich, opatřená lehce přepjatým mottem – Jazzová kolekce optimisticky explozivních zvuků, která by vás měla přivést k podobnému smýšlení jako náš pán a spasitel Jean-Michel Basquiat., zajímavě vystihuje nejen atmosféru, ale především ilustruje vliv na všechny možné budoucí hudební obnože.

Pod označením Basquiat ji lze dohledat na Spotify, zahrnuje zhruba 225 skladeb. Jako každá home kompilace obsahuje i tato řadu nepřesností. Je tam několik nahrávek, které vznikly dávno před tím, než se někteří z členů Gray narodili :))

NEW YORK 1980: MĚSTO NA HRANĚ

Rok 1980 v New Yorku byl dobou chaosu – probíhala masivní dopravní stávka, město se potýkalo s kriminalitou, ekonomickým úpadkem a radikální proměnou kulturního klimatu. Scéna, která o pár let dříve pulzovala energií experimentu, působila náhle vyčerpaně. No wave byla prakticky „mrtvá“, její hlavní postavy byly zničené drogami. Členové různých kapel a jejich přívrženci – Blondie, David Johansen, Johnny Thunders či Richard Hell, se pohybovali někde mezi stagnací a sebedestrukcí.

Gray nasávali novou estetiku města: rodící se hip-hopové beaty z Bronxu, graffiti – vizuální jazyk ulice, hluk a industriál, ale také minimalismus a improvizaci. Navázali kontakt se scénou kolem Blondie – pro kterou Basquiat brzy natočil videoklip – a přirozeně se pohybovali mezi kluby, ateliéry a loftovými koncerty. Nepodřizovali se tradičním strukturám: stavěli na tónu, grooveu a fragmentu, nikoli na písňové formě.

Z původní éry Gray přežilo jen několik drobných záznamů, roztroušených ve filmech a dokumentech jako The Radiant Child, Downtown 81, Blank City, Downtown Calling nebo Basquiat. Přesto právě tyto kousky dokazují, jak originální byla jejich práce. Basquiatova fascinace fragmentem – ve vizuálním umění tak výrazná – se v hudbě Gray proměnila v metodu: nedokončené struktury, náčrty a zvukové koláže, které působí živě i po desítkách let.

SHADES OF…: DEBUT VYDANÝ PO TŘICETI LETECH

Po Basquiatově smrti (12. 8. 1988) se jeho spoluhráči z Gray občas scházeli na vzpomínkových vystoupeních. Postupně se rozhodli pokračovat a znovu otevřít zvukový svět, který spolu kdysi načrtli. Výsledkem bylo album Shades Of… (2010) – jejich paradoxní debut vydaný až o tři desetiletí později.

Glenn O’Brien tehdy album v časopise GQ výstižně popsal jako „soundtrack k lepšímu světu“. Remasterovaná edice z roku 2019, vydaná u Ubiquity Records, tento obraz ještě rozšířila: vedle původního materiálu nabídla remixy a zásahy producentů, jako jsou Todd Rundgren, Hank Shocklee, Deantoni Parks, King Britt nebo Mike Tewz, čímž se Gray symbolicky propojili s mladší generací tvůrců experimentální hudby.

Na albu Shades of... jde o pestrou koláž: hip-hop, ambient, industriální rytmy, minimalismus, funk, post-punk, jazzové kytary, spoken word i pop. Album se místy blíží abstraktní elektronice, jinde koketuje s acid housem. Není však přesné tvrdit, že Gray předjímali post-rock nebo dnešní elektroniku; jejich přístup nebyl programový, spíše intuitivní. Vytvářeli hudbu jako otevřený prostor, ne jako koncept.

Z Basquiatovy tvorby se na albu dochovalo jen minimum: jeho telefonní vstup v „Suicide Hotline“ a přečtení textu „Drum Mode“ z filmu Downtown 81. Přesto právě tyto drobné fragmenty dodávají nahrávce filozofickou linku, bez níž by Shades Of… nebylo úplné.

GRAY MEZI HUDBOU, PERFORMANCÍ A VÝTVARNÝM PROSTŘEDÍM

V průběhu 90. let se Michael Holman a Nicholas Taylor k odkazu Gray vraceli spíše nenápadně, prostřednictvím experimentálních zvukových vystoupení v newyorských klubech a kulturních centrech. Nešlo o comeback v tradičním smyslu slova, ale o další fázi otevřeného projektu, který přirozeně osciloval mezi hudbou, performancí a výtvarným prostředím.

Od znovuaktivování projektu kolem roku 2011 se Gray objevují především v institucionálním a galerijním kontextu. Výmluvným potvrzením této pozice byla i výstava Seeing Loud: Basquiat and Music, kterou v roce 2022 uspořádalo Montrealské muzeum výtvarných umění. Hudba zde byla představena jako zásadní součást Basquiatova myšlení – a Gray v ní hráli klíčovou roli. Překračovali hranice médií dávno předtím, než se z interdisciplinarity stalo běžné slovo.

ODKAZ: HUDBA JAKO NEDOKONČENÉ UMĚLECKÉ DÍLO

Holman a jeho spoluhráči prokázali hudebnímu světu výraznou službu: vrátili se k projektu, který už téměř upadl do zapomnění, a znovu jej oživili bez nostalgie i bez kalkulu. Shades Of… není exploatace Basquiatova jména, ale pocta jeho estetice fragmentu – víře v krásu nedokončeného, otevřeného a proměnlivého.

Gray dnes působí nadčasově právě proto, že jejich hudba nikdy nepatřila k jediné epoše ani žánru. Je to otevřený prostor, zvuková krajina, kterou lze znovu a znovu přepisovat v čase. Hudba jako nabídka, nikoli uzavřený tvar.