DJ Koze – Music Can Hear Us

Hudba tohoto týpka působí na první poslech lehce klamavě. Jako by se pořád usmíval, pošťuchoval, hrál si s popovou chytlavostí a drobnými vtípky v produkci. Člověk má chvílemi pocit, že je to „jen“ inteligentní sranda. Jenže přesně v tom je Kozeho trik: pod tou hravou fasádou je cítit neobyčejná soustředěnost a až asketická kontrola každého detailu. Album drží pohromadě silná vnitřní logika – není to sbírka tracků, ale proud, který se neustále přelévá mezi taneční euforií, melancholií a zvláštní, skoro spirituální pozorností ke zvuku.

Eli Keszler – Eli Keszler

Na rozdíl od jeho dřívějších, výrazně perkusivních nebo konceptuálně vyhrocených nahrávek je tahle deska intimnější, skoro stažená do sebe. Jako by se zvuky bály mluvit nahlas. Nejde tu o rytmus, který vás nese, ani o melodii, která by vás vedla – spíš o neustálé napětí. Zvuk se objeví, zazní, a hned se začne rozpadat. Album má zvláštní tělesnost: slyšíte dech, dotyk materiálu, mikropohyby. Hudba nepůsobí abstraktně, ale fyzicky – jako kdyby vznikala přímo v místnosti, kde sedíte. Přesto je v ní cosi chladného, odtažitého, téměř laboratorního.

Mess Esque – Jay Marie, Comfort Me

Jay Marie, Comfort Me navozuje zvláštní druh důvěry. Nic tu není dotažené do „hotového tvaru“, ale zároveň nic nepůsobí ledabyle. Hudba stojí na emocionální rovnováze. Smutek není dramatický, spíš přijatý. Útěcha nepřichází jako řešení. Slyšíš prsty na strunách, nádechy mezi slovy, drobné váhání. Není to deska, která by chtěla strhnout, je to hudba, která zůstane, když už nic jiného nezabírá.

Stereolab – Instant Holograms on Metal Film

Návratové album Stereolab, působí přesně tak, jak zní jeho název: chladně technicky, lehce futuristicky, a přitom zvláštně lidsky. Po téměř desetiletém studiovém tichu se kapela nevrací s nostalgií ani s pokusem „znít mladě“, ale s klidnou jistotou někoho, kdo přesně ví, kým je. Zajímavé je, jak album působí v dnešním kontextu. To, co dřív znělo jako retro-futurismus inspirovaný 60. lety a krautrockem, dnes rezonuje jako soundtrack k digitální únavě, algoritmickému světu a „vyhlazeným“ emocím.

Swans – Birthing

Swans, respektive Michael Gira znovu rozvíjí svůj typický styl temného, monumentálního zvuku. Deska působí jako sonický rituál zrození — drásavá, pomalá a meditativní, s vrstevnatými drony, hutnými rytmy a sugestivními vokály, které se střídají s tichými, zneklidňujícími pasážemi. Birthing potvrzuje, že Swans zůstávají jednou z nejradikálnějších a nejautentičtějších kapel současného experimentálního rocku. Nahrávka, na kterou si zkrátka musíte udělat čas, abyste ji mohli ocenit.

Jako každý rok jsem si i letos objevil staré nahrávky, často díky reedicím a výročním recenzím v tisku. Není to nostalgie, spíš radost z toho, že hudba dokáže znovu vstoupit do přítomnosti a mluvit aktuálním jazykem. V tomhle proudu návratů a znovuobjevování chci zmínit několik umělců, kapel, respektive nahrávek, z jejichž společnosti jsem se těšil.

Tim Buckley – Happy Sad (1969)

V Happy Sad slyším písničkářství, které se odmítá spokojit s tradiční formou. Buckley tu pracuje s hlasem, náladou i strukturou písní způsobem, jako by byl neustále na hraně rozpadu. Je to deska křehká, otevřená, ale i neklidná – důkaz, že odvaha posouvat hranice může jít ruku v ruce s hlubokou emocionalitou.

Coil – Black Antlers (2004)

Black Antlers je jedním z pozoruhodných, i když částečně přehlížených alb britského experimentálního projektu Coil, které původně vyšlo v roce 2004. Coil posouvají hranice industriální a ambientní hudby. Black Antlers je typickou ukázkou jejich pozdního zvuku – temného, hypnotického, zároveň syrového i snového. Album vzniklo v období, kdy se Coil více zaměřovali na improvizovaná živá vystoupení, což je na něm znát. Atmosféra je syrovější a hrubší než u jejich pečlivě studiově konstruovaných děl z devadesátých let. Mnohé skladby byly původně určeny pro koncertní interpretace během Black Antlers tour, která byla také jednou z jejich posledních před Balanceovou smrtí v roce 2004.

Herbie Hancock – Head Hunters (1973), Monster (1980), Magic Windows (1981), Future Shock (1983)

Velmi intenzivně mě po celý rok provázel Herbie Hancock sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho futuristický pop jazz – plný syntezátorů, rytmických experimentů a otevřenosti vůči funku i elektronice – nepůsobí jako relikt doby, ale jako trvale živý organismus. Je to hudba, která je chytrá i zábavná zároveň, hudba pohybu, proměny a odvahy překračovat hranice žánrů bez potřeby je pojmenovávat. Nad jeho alby z osmdesátých let kritika ohrnuje nos. Nezbývá mi v tuto chvíli než ohrnovat nos nad kritiky.

Nico – Chelsea Town Hall

Smrt, víra, vina, osamění – témata, která nejsou nová, ale jsou stále přítomná. Zvláštní síla téhle nahrávky spočívá v tom, že odmítá krásu, jak ji běžně chápeme. Není tu melodie, na kterou by se dalo chytit, ani emoce, která by „odměnila“. Co tuto živou nahrávku drží po hromadě? Co jí dělá kultovní?

The Rolling Stones – Black & Blue mix 2025 (orig. 1976)

Tuhle desku jsem prakticky neznal – a o to silnější byl zážitek. Najednou se přede mnou otevřela jiná tvář kapely: uvolněnější, méně ikonická. Funkové impulzy (fantastická úvodní Hot Stuff), prostor pro rytmus a radost z hraní tu působí svěže i dnes.

Soft Cell – Non-Stop Erotic Cabaret (1981)

Důležitý je i kontext doby. Album vychází na začátku éry Thatcherové, v atmosféře ekonomické tvrdosti a morální kontroly. Soft Cell do toho vnášejí queer perspektivu bez eufemismů – ne jako politické heslo, ale jako osobní zkušenost. Tohle není „hrdá identita“, spíš syrová pravda o touze, která bolí a nedá se skrýt. Non-Stop Erotic Cabaret je pop, který se nestydí za ošklivost. Nestaví se nad posluchače, ale vtahuje ho do místnosti bez oken, kde hraje levný synťák a někdo zpívá o tom, co by se „říkat nemělo“.