Všechno se mění. David Bowie 2002–2016. Esej o boxsetu I Can’t Give Everything Away

Parlophone, 2025

„Stárnutí je mimořádný proces, při kterém se stáváte člověkem, jakým jste vždycky měli být.“

Obdivovat Davida Bowieho neznamená nutně přijímat bez výhrad i jeho pozdní tvorbu. Od devadesátých let jsem jeho nové nahrávky sledoval spíš s odstupem než s fascinací, přesto vždy pozorně a s respektem.

V prvním desetiletí nového milénia jsem byl nadšený z alternativních přístupů k popu. Desky jako Kid A od Radiohead, Vespertine od Björk, přemety v podobě kapely Blur, Aphex Twin s novodobou definicí IDM, breakbeaty Amona Tobina, později i nástup dubstepu v čele s Burialem – to všechno mě od Bowieho tehdejší tvorby vzdalovalo. Nultá léta nebyla jeho epochou v tradičním smyslu. Získávat nové fanoušky po čtyřiceti letech v hudebním světě je ostatně téměř nadlidský úkol.

Bowie dovedl ještě v devadesátých letech s ohromným citem reflektovat aktuální hudební dění. Dokázal navázat na nové trendy a vytěžit z nich vlastní vize. V nultých letech se však situace změnila. První velká civilizační rána nového století přišla s útoky 11. září 2001. Staré skončilo a budoucnost se v sedlinách prachu jevila značně nejistá.

Přesto Bowie na začátku tisíciletí vydal dvě alba těsně po sobě. První – Heathen (2002), následováno krátkým evropsko-americkým Heathen Tour, včetně zastávky (18. 7. 2002) na Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku, odkud existuje ceněný koncertní záznam, který je součástí tohoto boxsetu. Druhé album nazval Reality (2003) a bylo záměrně koncipováno tak, aby šlo snadno provést naživo. Deska vyšla v září a už v říjnu (2003) Bowie vyrazil na rozsáhlé Reality Tour, které čítalo více než 110 koncertů po Evropě, Severní Americe, Asii i Austrálii. Živák je také součástí tohoto boxu. Tehdy nikdo netušil, že turné nedokončí kvůli zdravotním problémům.

Právě tyto zdravotní komplikace sehrály zásadní roli v jeho rozhodnutí stáhnout se do ústraní a v následujícím desetiletí se soustředit na svou rodinu a volnějším tempem pracovat na novém materiálu k albům The Next Day (2013) a Blackstar (2016). Pojďme se tedy na alba z nultých let i na ta úplně poslední podívat z odstupu, který dnes odhaluje momenty a souvislosti, jež na první poslech unikaly.

HEATHEN: POZDNÍ FÁZE BEZ ILUZÍ

Heathen je Bowieho dvacáté třetí studiové album, bylo vydané v červnu 2002. Po sérii experimentů v devadesátých letech (Outside, Earthling) znamenalo návrat k promyšlenému art rocku a ke spolupráci s producentem Tony Viscontim, s nímž Bowie naposledy pracoval na přelomu 70. a 80. let (Scary Monsters). Heathen vyšlo na jeho nové značce ISO Records ve spolupráci s Columbií/Sony, což mu poprvé po dlouhé době poskytlo téměř úplnou tvůrčí kontrolu i obchodní nezávislost. Připravoval jej poté, co jeho předchozí projekt Toy (nové verze raných písní) odmítl label Virgin vydat – tato zkušenost ho motivovala k napsání zcela nového materiálu.

Zvukově je Heathen introspektivní a atmosférické. Bowie se vzdaluje od předchozích experimentů a vrací se k vrstveným kytarám (Earl Slick, David Torn), jemné elektronice, ambientním plochám a Viscontiho smyčcovým aranžím. Deska má meditativní, často melancholický tón, vycházející z pocitu nejistoty po útocích z 11. září 2001, kdy žil v New Yorku. Tematicky se dotýká víry a pochybností, pomíjivosti času, dětství a nostalgie i odcizení moderního světa.

Tracklist spojuje vlastní písně s coververzemi. Bowie převzal temnou píseň „Cactus“ od Pixies, psychedelicky pojaté „I Took a Trip on a Gemini Spaceship“ od outsidera Legendary Stardust Cowboy (jehož jméno inspirovalo Bowieho alter ego Ziggy Stardust), a také „I’ve Been Waiting for You“ od Neila Younga. Mezi vrcholy autorských skladeb patří meditativní otvírák „Sunday“, melancholická „Slip Away“, hypnotická „I Would Be Your Slave“, melodicky přístupná „Everyone Says ‘Hi’“ a monumentální závěrečná skladba „Heathen (The Rays)“. V kontextu těchto meditací nad pamětí a koncem však působí problematicky právě zmíněné coververze Neila Younga a Pixies, které tematickou sevřenost alba místy narušují.

Obal alba vytvořil fotograf Markus Klinko: Bowie je na něm stylizován do podoby ikonického svědka či „mučedníka“, což ironicky odráží jeho zájem o náboženské symboly i témata víry bez dogmatu. K vizuální stránce přispěla i jeho tehdejší fascinace digitální úpravou obrazu a módní fotografií.

Bowie písně z alba představil na Heathen Tour 2002, relativně krátké, klubovější sérii koncertů, v rámci níž vystoupil i na Montreux Jazz Festivalu. Album se stalo odrazovým můstkem pro následující období: už rok poté vydal energičtější Reality a vyrazil na své poslední velké světové turné.

REALITY: ALBUM PRO PÓDIUM

Reality často bývá vnímáno jako protipól temného a niterného alba Heathen (2002). Je otevřenější, energičtější a od začátku koncipované jako materiál pro živé hraní – což se odrazilo i ve velkolepém Reality Tour.

Už úvodní „New Killer Star“ zní jako melodická, energická skladba s textem, který reflektuje nejistotu a rozpad relativních jistot. „Never Get Old“ je zjevně sarkastický titul: Bowie zpívá o věčném mládí, zatímco realita stárnutí a pomíjivosti se nedá obejít. Cover verze „Pablo Picasso“ (Jonathan Richman) je manifestem outsidera, který se nenechá měřit běžnými kritérii. A pak jsou tu balady jako „The Loneliest Guy“ nebo „Days“, v nichž slyšíme unaveného, ale stále zvědavého člověka, který bilancuje vlastní cestu.

Produkce Tonyho Viscontiho dodává albu teplo i sevřenost. Nahrávka má jistotu ve skvělé kapele, je připravená žít na pódiu — což byl záměr. Bowie chtěl materiál, který unese koncertní energii bez složitých studiových triků. I proto se Reality stalo základem jeho posledního velkého turné. Ironií osudu se z něj ale stala i labutí píseň jeho živé kariéry: během Reality Tour utrpěl infarkt a na pódium se vracel už jen velmi sporadicky a spíše jako host.

Reality je deska hudebníka, který přijímá svůj věk i své místo a zároveň působí sebevědomě. Právě svou klasickou stavbou, bez aktualizací a postproducentských zásahů, funguje z odstupu lépe než při vydání. Je to vlastně skvělá, čistě rocková deska. Bowie tu říká: „Taková je realita — a já ji budu hrát po svém.“

VÝJIMEČNÝ VEČER V MONTREUX

18. července 2002 vystoupil David Bowie na prestižním Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku a připravil publiku mimořádné překvapení. Po standardním koncertním setu a přídavcích, během nichž zazněly zásadní hity i několik novinek z tehdy čerstvého alba Heathen, se Bowie uklonil a odešel z pódia. Po zhruba desetiminutovém potlesku se však znovu objevil. Oblečený do červeného kabátu se otočil k publiku a pronesl větu, která vešla do paměti fanoušků: „Shall I give ’em Low or not?“ Následně se sklonil k syntezátoru a nechal zaznít první, okamžitě rozpoznatelné tóny skladby „Warszawa“. Dlouhé, důrazné instrumentální téma otevřelo závěrečný zvrat večera. Bowie se svou kapelou pak odehrál – až na jednu skladbu – celé album Low (1977).

Je to poměrně výjimečný okamžik v Bowieho koncertní historii. Takto kompletně Bowie Low nikdy předtím ani potom veřejně nezahrál. Záznam z Montreux se tak stal raritním dokumentem a mezi fanoušky má téměř kultovní status. Samotný festival přitom nebyl jen dalším zastavením na turné: Montreux Jazz Festival má dlouhou tradici speciálních koncertů a kvalitních záznamů. Pro úplnost dodávám, že Bowie se zde objevil už podruhé (poprvé hrál v roce 1996 během propagace nahrávky Outside).

Proč zahrál právě Low? Oficiální vysvětlení Bowie nikdy nedal, existuje však několik logických hypotéz. Takovým dramaturgickým obratem mohl chtít odměnit věrné posluchače, kteří sledovali i jeho experimentálnější polohy. I zhruba desetiminutová prodleva mezi odchodem z pódia a návratem tomu nasvědčuje: skladby z Low byly určeny těm, kteří zůstali – těm, kdo se nenechali odradit zdánlivým koncem koncertu. A protože je obecně známo, že vystoupení v Montreux se natáčejí, musel být obrat k temné, introspektivní a ambientní části programu promyšleným krokem.

Low patří k berlínskému období, definovalo Bowieho jako inovátora. Roku 2002, v době určitého uzavírání kruhů, lze tento krok chápat jako bilanční. Způsob, jak se znovu podívat na klíčový moment vlastní kariéry. V daném okamžiku to ale vůbec nepůsobí nostalgicky. Je to typické sebevědomé gesto Davida Bowieho: „Podívejte, odkud jsem přišel a co mě utvořilo.“

Skladby z Low jsou často instrumentální, atmosférické a složitější na provedení než klasické hity. Odehrát je všechny naživo vyžadovalo disciplínu i odvahu. Bowie tím demonstroval, že jeho kapela (v té době s Earlem Slickem, Gerrym Leonardem, Gail Ann Dorsey a Mikem Garsonem) zvládne i náročný materiál. Samotný Bowieho komentář před spuštěním „Speed of Life“ působí, jako by se rozhodl na místě. Reakce publika a atmosféra festivalu mohly být impulsem, i když kapela byla zjevně připravená.

Živý záznam z Montreux působí jako symbolické propojení minulosti a přítomnosti – poslední velké nadechnutí experimentátora, který se ještě jednou dotkl své nejodvážnější éry.

REALITY TOUR: POSLEDNÍ VELKÁ JÍZDA

Po vydání alba Reality v září 2003 se David Bowie rozhodl vyrazit na své dosud nejrozsáhlejší koncertní turné. Reality Tour odstartovalo 7. října 2003 v Kodani a během následujících měsíců zahrnulo více než 110 koncertů v Evropě, Severní Americe, Asii i Austrálii. Šlo o nejdelší a největší šňůru v jeho kariéře – a zároveň poslední.

Bowie se na pódiu prezentoval ve skvělé formě: byl uvolněný, vtipný, komunikoval s publikem, žertoval s kapelou a působil jako zcela jiný člověk než chladná, odtažitá ikona sedmdesátých let. Setlist byl bohatý a pestrý: kromě novinek z Reality zaznívaly hity napříč dekádami, ale překvapivě i starší skladby a písně z berlínské trilogie. Bowie si s programem hrál – některé koncerty měly menší dramaturgické variace, aby překvapily fanoušky.

Kapela byla velmi silná: Gerry Leonard (kytara, hudební ředitel turné), Earl Slick (kytara), Gail Ann Dorsey (baskytara, vokály), Mike Garson (klávesy), Sterling Campbell (bicí), Catherine Russell (klávesy, perkusní nástroje, vokály). Jejich sehranost a schopnost plynule přecházet mezi různými obdobími Bowieho tvorby dodávala koncertům lehkost i energii.

Atmosféru Reality Tour zachycuje živé album a koncertní film A Reality Tour, nahraný během dvou vyprodaných večerů v listopadu 2003 v dublinské Point Depot. Tento záznam je dnes považován za jeden z nejlepších Bowieho živých titulů: zvuk je čistý, kapela zní pevně a Bowie působí vitálně a radostně. Vidíme charismatického, zábavného frontmana, který se baví hudbou i kontaktem s fanoušky.

Turné však skončilo předčasně. Už v červnu 2004 v Praze se objevily první vážné náznaky problémů – Bowie tehdy vystoupil na Výstavišti 23. června 2004, ale po několika písních náhle přerušil koncert. Uvedl, že má akutní bolest v rameni a na hrudi (ve skutečnosti šlo o první projev infarktu) a odešel z pódia. Publikum tehdy vůbec netušilo, jak vážná situace to ve skutečnosti je.

O pár dní později, 25. června 2004, během vystoupení v německém Scheeßelu, utrpěl Bowie infarkt a musel okamžitě zrušit zbytek turné. Následná operace a zdravotní komplikace ho nakonec vedly k rozhodnutí zcela ukončit veřejné koncertování.

Reality Tour se tak stalo jeho poslední velkou koncertní jízdou – triumfální, energickou, ale zároveň bolestně symbolickou: Bowie se s pódiem loučil dřív, než to kdokoli z nás stačil pochopit.

ÚSTUP DO TICHA

Po přerušení Reality Tour v létě 2004 se Bowie stáhl z veřejného života. Podstoupil operaci srdce a místo návratu na pódia se soustředil na zotavení a rodinu – chtěl být přítomným otcem své malé dcery Lexi a žít klidně v New Yorku s manželkou Iman. Na veřejnosti působil zdrženlivě, nosil klobouk a často se vyhýbal médiím. Sám v rozhovorech později řekl, že měl pocit, že „možná už všechno řekl“, že si potřebuje od hudebního průmyslu odpočinout.

Vystupoval jen výjimečně. Mnozí se tehdy domnívali, že jeho kariéra skončila. Ve skutečnosti však Bowie v tichosti pracoval na nové hudbě: nahrával v utajení s producentem Tonym Viscontim a 1. ledna 2013 překvapil svět singlem „Where Are We Now?“ a o pár měsíců později albem The Next Day, čímž ukončil téměř desetileté ticho.

THE NEXT DAY: NÁVRAT BEZ VYSVĚTLOVÁNÍ

Když David Bowie 8. ledna 2013 – na své šestašedesáté narozeniny – z ničeho nic oznámil nové album, působilo to jako zjevení. Po téměř deseti letech ticha a spekulací o jeho definitivním odchodu z hudebního světa najednou vyšel singl „Where Are We Now?“ a s ním zpráva, že chystá celé nové dílo nazvané The Next Day.

Aktuální nahrávku jsem si charakterizoval jako zrcadlo zahlceného světa. The Next Day působí jako „puzzle-box“, má oporu v tom, jak je koncipováno. Standardní edice má 14 skladeb, deluxe 17, a později vyšlo rozšíření The Next Day Extra s dalšími písněmi a remixy – a právě při poslechu celé rozšířené verze získává deska „rekurzivní“ povahu. Bowie skládá mozaiku fragmentů současného světa: epizody násilí („Valentine’s Day“ o střelci ve škole), náboženské posedlosti („If You Can See Me“), identity a masky („The Stars (Are Out Tonight)“), slávy a jejích deformací („The Next Day“, „Love Is Lost“), stáří a mládí („Where Are We Now?“). Bowie vrství obraz kultury, která recykluje své vlastní ikony, bolest i radost v nekonečné smyčce.

Výrazným symbolem je i obal. Grafický designér Jonathan Barnbrook vzal legendární přebal “Heroes“ a přes něj jednoduše nalepil bílý čtverec s textem The Next Day. Je to ironické i sebevědomé gesto – Bowie recykluje svou minulost, zakrývá ikonu a říká: Nabízím vám něco nového, ale nemůžete to oddělit od mé historie. Podobně graficky mluví i booklet, kde jsou otištěny všechny texty jako jediná souvislá věta. Nepřehlednost a recyklace jako program. I to je přesný odraz mediální přesycenosti a plynulého proudu obrazů, v němž se ztrácí struktura.

Z odstupu vidíme, že The Next Day nebyla jen návratem, ale zásadním uměleckým přemostěním: Bowie se tu vyrovnal se svou minulostí, zkoumal přítomnost a připravil půdu pro své radikální závěrečné dílo – Blackstar (2016).

BLACKSTAR: RITUÁL ODCHODU

Poslední nahrávka Davida Bowieho je považována za jeden z vrcholů jeho tvorby. Blackstar, vydaná 8. ledna 2016 na jeho 69. narozeniny, je zároveň dílem fascinujícím a náročným. Je to emotivní smršť, balancující na tenkém ledě bolesti, smíření, záhadnosti.

Bowie album tvořil s vědomím vážné onkologické diagnózy, s níž bojoval od roku 2014. O své nemoci veřejně nikdy nemluvil, a tak byla deska přijata nejprve jako další odvážný experiment. Teprve jeho smrt dva dny po vydání proměnila Blackstar v jasně čitelné rozloučení a umělecký epitaf.

Hudebně se vydal na dosud neprobádané území: spojil rock s prvky jazzu a avantgardy. Do studia si přizval vlastně úplně neznámé hudebníky, newyorský jazzový kvartet saxofonisty Donnyho McCaslina, což dalo nahrávce temnou, živelnou a zároveň křehkou atmosféru. Kompozice jako titulní „Blackstar“ nebo hypnotická „Sue (Or in a Season of Crime)“ sahají mimo rockové konvence. David Bowie tady hledá poslední výrazový jazyk.

Textově je album mnohoznačné, plné symboliky, smrti a transformace. „Lazarus“ – skladba, která vyšla i jako klip, kde Bowie leží na nemocničním lůžku s obvázanýma očima – dnes působí až mrazivě: „Look up here, I’m in heaven…“. Jiné písně jsou apokalyptické („Blackstar“), jiné ironické a distanční („’Tis a Pity She Was a Whore“). Celé album jako by oscilovalo mezi vědomím konce a fascinací tím, co přijde.

Blackstar se okamžitě po vydání stalo kulturním fenoménem. Nejenže bylo označováno za jedno z nejodvážnějších Bowieho děl, ale také za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí populární hudby. Neexistuje jiná nahrávka, která by tak vědomě a komplexně koketovala se smrtí samotného interpreta. Přesto nejde o nahrávku lamentující či „bolestínskou“ – naopak, smrt je přijímána s nadhledem a působí nesmírně intimně. Smrt zde není téma, ale materiál. Není to deska pro každodenní poslech – vyžaduje ochotu čelit tématům, před nimiž běžně utíkáme. Je to vědomě vystavěný závěr uměleckého života – dílo, které z temnoty vytváří mýtus a osciluje mezi transcendencí a tělesností. Existují samozřejmě i jiné nahrávky, které se dotýkají smrti, ale většinou buď nevznikly s plným vědomím konce, nebo nebyly tak komplexně promyšlené.

Johnny Cash kupříkladu na American IV: The Man Comes Around (2002) už věděl, že je těžce nemocný. Na albu bilancuje. Jeho verze „Hurt“ se stala epitafem. Přesto nejde o konceptuální „loučení“ – smrt je tu spíše přirozeným motivem stáří, ne vědomě vystavěným uměleckým aktem. Cohenova You Want It Darker (2016) vyšla jen pár týdnů před jeho smrtí. V titulní skladbě zpívá „I’m ready, my Lord“ – jde o modlitbu s hlubokou duchovní intenzitou. Cohen je Bowiemu tematicky velmi blízko, ale jeho přístup je tichý, odevzdaný. Není to proměna v mýtus, spíš klidné přijetí. V době natáčení alba Innuendo (1991) už bylo jasné, že Mercury umírá, přestože svou nemoc skrýval. „The Show Must Go On“ je téměř kryptická zpověď. Celé album však není otevřeně o smrti – je spíš o boji, důstojnosti a síle pokračovat.

A právě proto je Blackstar unikátní. Bowie věděl, že umírá, a proměnil tuto skutečnost v dílo. Vytvořil nahrávku fungující jako mýtus vlastního odchodu, v níž hudba, texty, vizuál i dramaturgie splývají v jeden celek. Zachoval přitom tajemství do posledního dechu, takže plný význam se otevřel až po jeho smrti. Šlo o poslední uměleckou transformaci – tentokrát definitivní.

VŠECHNO SE MĚNÍ

Každý z boxsetů obsahuje disk označený jako Re:Call – kompilaci singlů, b-stran, remixů a zapomenutých skladeb. Právě tady se Bowie ukazuje jako autor, který ani po desetiletích neztratil odvahu měnit zvuk a styl a zůstat svůj. Sbírka alternativních verzí a okrajových nahrávek tak nepůsobí jen jako archiv, ale jako součást širšího obrazu jeho poslední tvůrčí dekády. Součástí sady jsou také dvě minialba: The Next Day Extra a No Plan.

Z odstupu desetiletí získávají nahrávky, které boxset I Can’t Give Everything Away [2002–2016] obsahuje nový rozměr: je to ucelený obraz tvůrčí fáze, v níž se osobní zkušenost, čas a proměna identity stávají nedílnou součástí Bowieho práce. Právě proto je důležité nechat v závěru zaznít jeho vlastní hlas. O to silněji pak zní slova, jimiž Bowie mluvil o energii své pozdní tvorby:

„Je pro mě důležité hledat pozitivismus ve způsobu, jakým žiji,“ říkal. „Na rozdíl od berlínského období, kdy jsem se musel zbavovat velkého množství negativity, dnes stojím na opačné straně téže mince. Hledám optimismus. A souvisí to s tím, že jsem znovu otcem. Kdybych neměl malou dceru, která kolem mě pobíhá, nejspíš bych psal jinak – mnohem destruktivněji. Když ale v jejích očích vidím naději, radost a optimismus budoucnosti, musí se to do určité míry odrážet i v tom, co dělám.“

 

přečti si také:David Bowie: Diamond Dogs / 50th Anniversary

přečti si také:Brett Morgen & David Bowie: Moonage Daydream

přečti si také:David Bowie: Brilliant Adventure (1992–2001)

přečti si také:David Bowie: Loving the Alien (1983–1988)