Radek Štěpánek: VICHŘICE

250 

VICHŘICE Radka Štěpánka je dovršením triptychu básnických knížek s environmentální tematikou vydané nakladatelstvím Adolescent.

Třetí díl triologie
rozměry: 18 x 13 x 0,5 cm
ISBN: 978-80-907973-1-4
rok vydání: 2021
počet stránek: 32
náklad: 50 ks
svazek: 31

7 skladem

Kategorie:

Popis

VICHŘICE Radka Štěpánka je dovršením triptychu básnických knížek s environmentální tematikou. V úvodní sbírce, nazvané EROZE (2018), reflektoval činnost člověka a jeho neustálé překreslování mapy světa. V knížce TÁNÍ (2019) hledal pevné tvary a hranice, které však nemilosrdně tají. Ve finální VICHŘICI (2021) zkouší lidské charaktery, strhává masky, odhaluje slabá místa.

pokračovat

Radek Štěpánek patří k odvážnějším básníkům. Píše vlastně o tom, co i jemu, jako čerstvému otci, musí být jasné – vybalancování problémů s ekologií bude pro lidstvo velmi těžké, ale nezbytné. Na reálnou změnu musí být vyvinuta ohromná síla. Zvláště v době, v níž „posvátný monitor pokroku“ na sebe strhává čím dál více pozornosti, odděluje nás od reality a rozděluje.

Radek je vzdělaný v oboru a to je pro danou problematiku a tato témata velký bonus. I proto si může dovolit nabídnout to nejpodstatnější – naději. V každé části této trilogie, přes všemožné přírodní destrukce a lidské obstrukce, je skryta naděje. EROZE umí být nejen ničivou, ale také tvůrčí silou. TÁNÍ se může stát douškem, který dokáže oddělit život od smrti. VICHŘICE umí rozezpívat i to, co je domněle němé, vrací život zdánlivě neživému.

Jak říkal dramatik a president Václav Havel: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.”

Aleš Kauer, květen 2021

skrýt

Ukázka z knížky

I. Tančím s borovicí

Veliký vítr se žene nocí,
vidím, jak mu borovice za oknem
odolává z posledních sil.
Poryvy burácejí ulicemi, řinčí plechy střech:
kovový zvuk duní, celé město se třese,
cinkají řetězy, rolničky z pekla. Bubny!
Bubny! Napjaté blány, činely myšlenek
třískají o sebe, třísky zvuků
křešou své jiskry
do troudu ubíjející každodennosti,
do prachu každodenního ubíjení.

pokračovat

Město napíná šlachy až k prasknutí,
nadýmání střídá dávení, úzkost zmar,
zmar útěk a útěk bez naděje: jsme tady,
tady a teď, nikdo s námi necvičil,
nikdo nás nepřipravil a rázem
není kam se schovat
ani kam uhnout.

To, co má být před námi, nikdo nikdy neviděl.
A nikdo nikdy neviděl ani to,
co vidíme už teď:
veliký vítr se žene nocí
– už je to on?
– a podle čeho se to pozná?

Noc čpí spáleninou,
v ústech písek, pachuť krve,
nedokončené slovo, zvířecí vzlyk.
Země, řekni, ty stará koule –
co chcem my po tobě
a co ty po nás?

(…)

skrýt

Mohlo by se Vám líbit…