Aleš Kauer
V.
odhlédnu
od milostných juvenilií
stojíš zády ke květům
nohy jako střecha pantheonu
nad nimiž dva půlměsíce svírají
veškerou krásu světa
na nebi je celý vesmír
flotilu táhnou napříč půlnocí
stojíš v nakročené cudnosti – nehybný
jako fragment močícího chlapce
VI.
zlatě rámovaný oblouk zrcadla –
vnímáš zápas těla
odcházející iluzi vlastní krásy
jak líně a marnivě
leží na tmavém soklu
opřená o lokty
s povolenými stehny
a rozevřeným klínem –
krásným perverzním květem