Věřím, že řemeslo budeme zase platit zlatem

rozhovor Radka Štěpánka s Alešem Kauerem pro Salon Právo

Nakladatelství Adolescent, které se zaměřuje na současnou mladou poezii, zažívá velmi dobré časy. V nominacích na letošní Cenu literární kritiky se objevily hned dvě knížky z jeho produkce – sbírky Birán od Kláry Goldstein a Lebka hoří neonovým snem od majitele nakladatelství, básníka a výtvarníka Aleše Kauera.

Výpověď vaší sbírky je velmi silná, a jak píše porota Ceny literární kritiky, jednou z jejích poloh je ta „rozhněvaná“. Byl jste naštvaný, když jste tu knížku psal?

Ta kniha vznikala z velmi silného napětí. Reaguje na atmosféru, kterou kolem sebe cítím – na zjednodušování, na návrat autoritářských tendencí, na jazyk, který legitimizuje agresi, strach i hloupost. A to nejen u nás, ale i globálně.

Hněv tam tedy samozřejmě je, ale nechtěl jsem zůstat u heslovitých výkřiků. Těch je kolem nás dost. Vadí mi, když literatura jen reprodukuje rozčilení, aniž by se pokusila jít dál. V situaci, kdy veřejný prostor ovládá křik a síla, mi přišlo smysluplné odpovědět jazykem, který je přesný a soustředěný.

Snažil jsem se knihu vystavět jako celek, který někam směřuje. Nejen k diagnóze, ale k určitému návrhu. K představě jiného uspořádání věcí. To řešení může působit naivně, může být čtené jako idealistické. Přesto jsem považoval za důležité něco nabídnout. Ukázat, jak by svět mohl vypadat jinak – alespoň v imaginaci.

Nyní se kulturní obec bouří, protože z komisí prosáklo, že na podporu živé kultury má jít zhruba o třetinu méně financí než loni. Podobně osekané jsou i rozpočty národních parků, takže se zdá, že podpora kultury a ochrany přírody upadá. Dotýkají se vás tyhle změny nálad a směřování?

Od války na Ukrajině a od chvíle, kdy se do světové politiky vrátil Donald Trump, mě už nepřekvapí téměř nic. Vstoupili jsme do období, kdy se proměňují samotné základy systému, ve kterém jsme vyrůstali. Vytrácí se důraz na odpovědnost a myšlení v souvislostech. Nejen u nás — je to širší trend. Síla a jednoduchá hesla často převažují nad intelektem a komplexitou. Právě teď musíme vydržet. Připomínat, že člověk není jen ekonomická jednotka nebo voličské číslo, ale bytost schopná imaginace a empatie.

Letos navíc bude hostem Frankfurtského knižního veletrhu právě Česká republika…

O to paradoxnější to celé je. Na jedné straně velká reprezentace literatury v zahraničí, na druhé straně debaty o snižování podpory živé kultury doma. To napětí je zřejmé. Snížení prostředků pro živou kulturu je absurdní. Kultura není ozdoba, kterou si společnost může dovolit jen v dobrých časech. Je to jeden ze způsobů, jak společnost přemýšlí sama o sobě.

Tím se dostáváme k otázce angažovanosti. Adolescent je nakladatelství angažované dost silně. Není to v dnešní době už vlastně výhoda?

Nepřemýšlím o tom v kategoriích výhoda nebo nevýhoda. Adolescent byl angažovaný od začátku, jen se mění kontext, ve kterém je čten. Na úplném počátku jsem chtěl vydávat převážně queer poezii. Před dvaceti lety to bylo skutečně radikální gesto – natolik, že někteří oslovení autoři nechtěli své texty pod značkou Adolescent publikovat. Bylo to příliš vyhraněné. Musel jsem tehdy trochu polevit, jinak by nakladatelství nepřežilo. Postupně se ale ukázalo, že má smysl držet určitou linii. Vydali jsme zásadní básnické knihy s environmentální tematikou, dlouhodobě se věnujeme trans autorstvu a queer perspektivám. A v době, kdy se kolem těchto témat znovu vede kulturní boj, to působí aktuálněji než dřív.

Zároveň ale platí jedna důležitá věc: angažovanost sama o sobě nestačí. Text musí mít kvalitu.

Jako majiteli nakladatelství vám projde rukama hodně knih. Jaká je současná česká poezie – a může zaujmout i čtenáře, kteří o ní třeba nic nevědí?

Současná česká poezie je mimořádně živá – a troufnu si říct, že v mnoha ohledech odvážnější než próza. Dovoluje si víc experimentovat, víc riskovat, víc pracovat s jazykem jako materiálem.

Zároveň je to specifický kód. Poezie nikdy nebude úplně masovou záležitostí – a vlastně je to tak v pořádku. Představa, že by autorská čtení básní plnila sály, je spíš absurdní. To ale neznamená, že nemůže oslovit i nové čtenáře. Naopak. Ta šíře je dnes obrovská – od textů velmi jemných a introspektivních přes radikálně performativní polohy až k věcem, které přesahují slovo a míří spíš k výtvarné poloze. Každý si může najít svou cestu vnímání současné poezie.

Když jsem se nedávno ponořil do našeho archivu, uvědomil jsem si jednu věc: jednotlivé sbírky jsou útlé, přečtete je za dopoledne u kávy. Ale dohromady vytvářejí překvapivě silný příběh – mapu proměn citlivosti, jazyka i témat posledních let. A to mi připadá vzrušující.

Ptám se i proto, že v současné době se kolem nás rychle šíří umělá inteligence. Spousta lidí už si s ní povídá, sdílí s ní své myšlenky, intimní pocity, nechává si od ní radit. Jaké místo v tom všem komunikačním maglajzu poezie má a bude mít?

Umělou inteligenci využívám hlavně k rešerším. Je rychlá, efektivní a často překvapivě přesná. Beru ji jako skvělý nástroj. Dokonce bych si rád přečetl opravdu dobrou poezii vzniklou v kooperaci člověka a AI. Tu nám ale zatím nikdo přesvědčivě nenabídl.

Umělá inteligence už dnes ví víc než člověk – alespoň v součtu dat. Člověk je ale tvor zručný, schopný věci uchopit, proměnit je a dát jim tvar. Věřím, že přijde doba, kdy se řemeslo bude znovu platit zlatem.

Nedávno nám v domě celý den nešel proud. Přestalo fungovat téměř všechno – internet, topení, komunikační sítě. Celá ta samozřejmá infrastruktura zmizela během vteřiny. A mně nic nechybělo. Zatopil jsem si v kamnech, vzal do ruky knihu a četl. Knihu – jeden z nejstarších výdobytků lidské kultury, kterou má doma téměř každý!