Reakce Mirka Kováříka na společný happening Vyhnancům lásky

Aleši, drahý můj příteli,
 

ani nevíš, jak jsem rád, že po přečtení toho, cos napsal, mohu mít pocit, že máme stejné dojmy ze čtvrtečního odpoledne a večera. Ano, i já bych dal pietu na Malvazinkách mezi nejsilnější zážitky... šlo totiž o něco víc, než o pouhou návštěvu hřbitova - jako by se naše dosavadní životy proťaly právě v tomhle symbolickém setkání s mrtvým básníkem... Troufám si napsat, že dokonce k tomu - každý po svém - směřoval... A nebyla vůbec náhoda, že jsme tam byli v té množině - a že se stalo, co se stalo - každý si mohl v té nejkrásnější podobě obnažit duši!!! - to mne napadlo, když jsem se díval na vás a poslouchal, co jste si pro onu chvíli vybrali k přednesu... A je dobré, že tohle bylo jenom jednou a „mezi námi“ - opakovat to pak večer prostě nešlo!!! Dojal mne Jirka Hromada - ani v nejbujnější fantazii bych nevymyslel, s čím přišel on: s gestem láskyplného návratu Obložit básníkovu mramorovou desku památečními tisky z let jeho bojů za právo „hlasu menšiny“ ...a mělo to tam spolu s jeho poezií své místo! Já nosíval při těch hřbitovních cestách ke Karáskovi nejrůznější dárky - pochopitelně občas květiny, růže / vždycky jen bílé /, ale také mušle nasbírané na břehu Tyrrhenského moře, kamínek z amfiteátru v Delfách, vylisovanou ratolest z keře pod Akropolí...

A když jsme se rozešli a čekali na večerní představení, dlouho tohhle všechno ve mně doznívalo...