Adam Borzič: Očekávám novou várku Vaší poezie.

Mirek Kovářík: Malé pogo pro tebe. Dopisy Mirka Kováříka Svatavě Antošové z let 1985–1993 (nakl. Adolescent 2022), psáno pro Tvar 19/2022

„Přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století byl dobou, kdy se ještě psaly dopisy. Nejen proto, že to bylo zvykem, ale především proto, že na jejich psaní byl čas. Nezřídka měly podobu literárních miniatur, v kterých to jiskřilo neotřelými obraty a duše se beze studu vysvlékala do naha. Taková byla i naše korespondence s Mirkem Kováříkem,“ píše v úvodu k listům, které jí byly adresovány, básnířka Svatava Antošová. Pravda, dopisy se již moc nepíší a naše e-mailová korespondence jen zřídkakdy dosáhne půvabu ručně psaných listů. I proto se lze radovat, když se odkudsi vynoří štůsek dopisů, zvláště jsou-li to dopisy osobnosti tak pozoruhodné, jakou byl Mirek Kovářík (1934–2020) – herec, recitátor, redaktor, literární publicista, ale především milovník a propagátor poezie, objevitel řady básnických jmen.

A jistě lze i smutnit, že tuto korespondenci nemáme celou, neb dopisy Antošové Kováříkovi zůstaly kdesi pod sutinami života, hladová ústa času je už sežvýkala. I tak je vydání Kováříkových dopisů událostí, protože nám umožňují hned několik cenných vhledů naráz. Jejich prostřednictvím lze nahlédnout do vzrušujícího přelomu let osmdesátých a devadesátých, nasát atmosféru zlomového času. A můžeme též zahlédnout obrysy jednoho přátelství, které se zrodilo pod zářivou kometou poezie. A konečně lze spatřit záhyby Kováříkovy orchestrální duše.

První dopis je adresovaný z května 1985 a jeho podnětem byl almanach Zelené peří. Už v něm probleskne osudová blízkost mezi Kováříkem a naší básnířkou z Teplic. Toto souznění vyjádří Kovářík hned zkraje: „Jistě víte, že přednáším Hraběte, Kainara, že jsem jedním z těch, kteří k nám uvedli Ginsberga, Corsa a di Primu… Ale nechci tohle vypočítávat jako nějaké záslužné příčky k Vaší přízni. Chci Vám zcela věcně napsat, že k této poezii mám jakýsi zakódovaný letitý klíč a že jste mi poodemkla opět cosi, co už jsem dávno vnímal jen odvozeně…“

První, svého druhu oficiální dopis, v němž posléze přijde nabídka recitovat Antošové básně, jako jediný užívá malá i velká písmena. Od tohoto listu budou všechny ostatní, jak na to ostatně upozorňuje Antošová ve své předmluvě, napsány svérázným pravopisem ignorujícím velká písmena a využívající domrtě teček a znamének všeho druhu. S pravopisem se postupně mění i dikce, dopis od dopisu jsou osobnější a místy jiskří básnickou krásou.

Pořád jsou to ovšem dopisy, které v té době představují běžný komunikační prostředek, a tak jsme v nich zasypáváni rozličnými detaily z Kováříkova impozantního pracovního angažmá a dobového literárního života. Na mnoha místech se ale vynoří zajímavé a občas i vysloveně provokativní šlehy. Tak si například můžeme přečíst o vydání dnes již legendárního výboru americké poezie Horoskop orloje, na jehož spíše kritickém hodnocení se oba korespondující shodli („já bych z ginsberga a corsa vybral líp“). Lze obdivovat Kováříkův „čuch“, kdy Antošovou generačně spojí s Luborem Kasalem a Jiřím Staňkem, a z dobové nabídky neomylně vybere jména, která přežijí. Výbor z tvorby Petra Krále Med zatáček to ovšem schytá jako „namyšlený blábol“. A analogonští básníci jsou po svém erotickém čísle označeni za puritány, kteří neuměle obšlehli Sada…

Několikrát v dopisech zazní vzácné existenciální struny, například když Kovářík popisuje svá italská putování. V dopise z července 1987 vysvětluje, proč nemigroval: „pro mne nejvyšším kritériem možnosti existence v té které zemi je to, že mi v rodném kraji odpovídá nejen každý člověk na pozdrav i v té nejodlehlejší vísce, ale že tady mají i kořeny stromů a stébla trav jakousi přímou závislost na mém osudu.“ Listopadová revoluce se v dopisech neobjevuje přímo, horké události korespondenci zřejmě nepřály. Nicméně sametová atmosféra plná nových možností a výbojů, ale také prvních zklamání, je v listech přítomna.

Dopis z 2. května 1990 zachycuje návštěvu Allena Ginsberga. Dozvídáme se, že ho Havlovi vlastně představil Kovářík. V letmé črtě o beatnickém bardovi čteme, že: „ – je unavený, ale v podstatě na svůj věk (64!) nevypadá, při přednesu má naprosto stejné výrazivo jako já – báseň PROŽÍVÁ, viděl jsem ho pak na dalším pódiu, stál jsem těsně za ním a sledoval každý odstín jeho hlasu i tváře a celého těla, to už bylo na sluneční straně…“ V tomtéž listě se Kovářík poprvé vyjadřuje k revoluci a následnému dění: „myslím, že jsme daleko víc autentičtí než všichni ti, co si na revolucionáře hrají nebo revoluci mentorují (z nějakého pro mne nepochopitelného důvodu mě nechávají chladným mí někdejší spolubratři z šafránu v čele s mertou, ano i kryl…) – já prostě nechci být KALKUL revoluce, já ji chci žít!!“

V dopisech z počátku devadesátých let začíná probleskovat i Kováříkova queer identita. Tato místa představují pozoruhodné svědectví o době, kdy po letech skrývání a útlaku se queer lidé a jejich témata začínají nesměle objevovat ve veřejném prostoru. V dopise z prosince 1990 čteme o koncertě, na kterém vystoupil jakýsi „devadesátičlenný gay man chorus z Los Angeles“ a na který se sjelo několik stovek gayů z Prahy a okolí. Kovářík na akci recitoval Whitmana.

Někde přímo vytrysknou Kováříkova milostná vzplanutí a míjení: „moje osobní nebe je drobně prozářeno kýmsi, kdo do mne vstoupil – znal básně mnou recitované zpaměti – žel, jeho citový oceán žene příliv k dívčím břehům – ale jinak je hodný a krásný a inspiruje mne. někdy ovšem ubodává do nesnesitelné bolesti, proč že se míjení na této úrovni musí uskutečnit tak pozdě… a za takových okolností…“ V dopisech narazíme i na Jiřího Hromadu, významnou postavu polistopadového queer aktivismu. Z pasáží, kde se Kovářík dotýká své sexuality, vydechuje smutek, někdy se mísící s radostnějšími okamžiky (např. vzpomínka na gay komunitu v Dánsku nebo na klub David).

Nepřekvapivě se v těchto listech vynořují Kováříkovi kmenoví autoři, kterým propůjčil svůj hlas: Orten, Zahradníček, Kainar, Hrabě… Tragiku Ortenovy osobnosti v jednom listu přirovná Kovářík originálně k osudu Freddyho Mercuryho. Vědomí blížící se smrti, které pečetí jejich tvorbu, může rozsvítit „NEVINNOST ROSY V NÁS“.

Nastupující věk pohřbil i tuto korespondenci. Je příznačné, že v posledním dopise ze srpna 1993 nalezneme další básnické jméno, které Kovářík pro českou poezii objevil – a opět to byla trefa. V dopise se zmiňuje o Pavlu Rajchmanovi.

O poezii adresátky dopisů Svatavy Antošové se mnoho nedozvíme, jakkoli je zřejmé, že Kováříkovi je její básnické ustrojení blízké. Vzájemnost dýchá z celkové tóniny listů. Ale přece jedna věta trčí z těchto dopisů, a mohla by uvodit její dílo nebo jeho podstatnou část. Zní trochu jako proroctví: „v tvých básních je už celý vesmír – kam se bude rozpínat dál tvoje poezie – zbývá už jen cesta dovnitř…“

Kováříkovy dopisy jsou strhujícím odhalováním jeho duše, žhavé a neklidné, kultivované a jemné, vášnivě oddané kráse, hloubavě osamělé, ale současně živé, komunikativní, nesentimentálně citlivé. Jejich vydání je poctou dlouholetému přátelství, které z kypré půdy poezie vyrašilo. Pro mladší čtenáře pak může představovat svědectví o atmosféře doby, kdy končila jedna epocha a začínala jiná.