Libor Staněk II ~ Jedu a stojím na místě

Ladislav Zářecký: Kostlivec světa / Cyklolineár (nakl. Adolescent 2022), Host 5/2023 (květen)

Pro nakladatelství Adolescent už typicky hravá vizuální úprava od Aleše Kauera ilustruje pohled z okna dopravního prostředku, který má evokovat zamrzlý pohyb. Ten je pro prvotinu mladého básníka Ladislava Zářeckého Kostlivec světa / Cyklolineár klíčovým aspektem sbírky, který silně prosakuje do jejího formálního i obsahového backgroundu. „Jedem jako když nejedem / cpem se chlebem / Stralsund — Berlín / výluka / Větry do skel Ländlicher Raum nuda,“ píše v nervním tempu Zářecký, jehož básnický projev spoléhá na půvab něčeho, co bychom mohli metaforicky nazvat „estetikou rychlosti“, v níž nelze pohledem fixovat viděné věci, vše je zjevné na povrchu. Nejedná se však o pohyb lineární, spíše strojově zacyklený, uvíznutý v pusté pasti bezčasí. Chrlené verše demonstrující ustavičnou slovní prchavost a neuspořádanost se asi právě proto přetavují do apaticky odtažitých asociací: Jako když se snažíte zaostřit při pohledu z okýnka a z vašich zorniček se stanou hladoví dravci bez kořisti: „Já jezdím / tam a zpátky / zatím ale / Držím pořád / kdy začalo / co mě jednou odhalí / Promeškání není zpoždění.“ To ostatně potvrzuje i přiložený vizuál knihy: neurčitě rozpité fotografie, u jejichž popisku je vždy uvedena rychlost v kilometrech za hodinu, při níž byl snímek pořízen, nebo neútěšně rozkročené motto knihy od portugalského básníka Fernanda Pessoy: „Takhle zůstávám… Jsem ten, kdo chce vždy odjet, Ale vždy zůstane, vždy zůstane, vždy zůstane, vždy zůstane, Až do smrti zůstane, i kdyby odjel, zůstane, zůstane, zůstane…“

Je přirozené, že takto turbulentní jazyk pak spíše než aby něco primárně sděloval, ony významy zachycuje v jejich nevyhotoveném procesu, čímž se text pro interpreta občas stává neprostupnou houštinou. „Mně se směješ Ale pak se ptáš / kdo by házel / atomovky na skleníky / mezi jahody / bum a bum a bum / vlaková stanice Mlčechvosty.“ Skoro každá báseň pak simuluje co nejautentičtější okamžik z prožitého cestovatelského tripu, z něhož po celou dobu sbírky nevystoupíme. Tyto spontánní toulky po zapadlých cestách, kolejích a dálnicích plných benzínek a cvrčících kamionů ohledávají území nikoho, tedy ona „nemísta“, z nichž je cítit silný odér nezakořenění. Je patrné, že autor do těchto periferních lokací nechce existenciálně zarůst. Jeho způsob čtení prostoru postrádá ustálené interakce. Ty jsou naopak zpřetrhávány energickým řečovým samospádem, do jehož bludných kruhů jsme surově vrženi: „Držet se dál od zaparkovaných / aut / Nečekat na večer / Opít se tady a teď / na frontě kde beton / a pletivo / a bazén / cedí krev.“

I z výše popsaného se do poetického slovníku Ladislava Zářeckého propisuje řada cizích jazyků (například jedna báseň je celá v angličtině), čímž ze zmiňované houštiny významů vzniká nakonec slovní džungle, v níž jediným (dost nespolehlivým) průvodcem je autorova roztěkaná imaginace. Ta leckdy působí spontánně, přesto vycizelovaně a sevřeně, jindy je však až příliš sebezahleděná do opojení ze svého tvůrčího gesta, což je u současných debutů (například prvotina Jiřího Šimčíka Vězeňská strava) častý symptom. Zářecký navíc jako by v sobě občas nacházel i latentně angažovaný generační hlas tematizující katastrofická témata antropocénu, lidské vykořeněnosti či krajinné odcizenosti. „Ekonomové varují Naše opilá těla se / sunou pomalu Drnčí taví se / převalují 90 milimetrů srážek / za hodinu.“ Přesto se tato témata v kontextu celé sbírky drží intuitivně pod introspektivní optikou.

Zářeckého básnění může někdy připomínat hořkosarkastické verše Elsy Aidse (i zde je mnoho básní, v nichž jsme svědky překonání velké vzdálenosti za účelem banálního pozorování statických pohybů) nebo poezii Jana Škroba (především v rytmicky lávovitém vrstvení veršů, které připomíná rap či beatnický přednes). Autor přesto, především tím, že pro své psaní dokázal najít nosné a produktivní téma, dokáže mluvit sám za sebe a jeho debut je pro současnou poezii příslibem do budoucnosti. Občas ale i to šumění aut o déšť, plechy svodidel, sloupková svítidla a polnice kamionů čtenáři zreziví. Ještě že autorovi nechybí smysl pro humor, jak dosvědčuje poslední verš celé knihy: „Řidičák / ještě pořád nemáš / jo?“