Co nového v poezii? Rekomando Jakuba Vaňka
Revue Prostor, výběr autorů Nakladatelství Adolescent (leden–prosinec)
Následující poznámky vznikly na okraj probíhajících diskuzí k Ceně literární kritiky, za níž stojí některé české literární časopisy (konkrétně A2, Host, revue Prostor, Souvislosti a Tvar). To, co zde předkládám, nicméně nesleduje primárně hodnotící („oceňovací“) intenci. Jedná se spíš o pokus formulovat čtenářské dojmy s možností poskytnout také určitý panoramatický náhled na to, co zatím letos vyšlo.
Ke každé z vybraných knih jsem se pokusil napsat tři věty; někdy je toho víc, někdy méně. Občas jsem se asi s knihou minul nebo vytáhl na světlo nějaký – z jiného pohledu – vedlejší aspekt. Stejně tak jsem často formuloval myšlenky, které by se daly obdobně přiřadit i k jiné knize a vystihují spíše obecnější postupy spojené s psaním poezie, případně v současnosti silné tendence. Kromě toho připojuji pár obecnějších úvah, nebo spíš zkratkovitých komentářů, za seznam pročtených knih.
Mery je iluze
Krátké, často přímočaře pointované básně, jejichž síla možná spočívá právě v této zdánlivé snadnosti a o to bezprostřednější působivosti. Zkušenost tranzice jako časosběrný básnický dokument (datace básní 2015–2023). Na první pohled intimní, konfesijní poezie, která ale jakoby mimochodem přesně zachycuje proměny, přesuny a mechanizmy společenského vyloučení.
Ladislav Zářecký – Feudalismus
Zámlky, náznaky, úsporné popisy dějů a prostor, atmosféra chybění; napadá mě: fantom (bohatství, hlasu, kočičky). Svět po zvláštně nenápadné katastrofě – běží dál; bloudění v náhle nesmyslném, opuštěném panství jednoho procenta lidí. Poetika hrstky nejbohatších (marginalizace naruby); mememto mori pozdního kapitalizmu.
Antonín Zhořec – Rejpnu si do solární bouře
Hodně tělesné – ale je to tělo, které se proměňuje, roztéká, rozpadá a znovu vynořuje – prostupuje se s těly, ohrazuje se proti nim, zažívá a zažíhá proměnu. Podobně jazyk jako by měnil skupenství, drolí se, občas zkapalní a rozuteče se, slova (i jazyky) se prostupují, proplétají, odštěpují. Zajímavá je výrazná procesualita textů – úplně neplatí báseň jako obraz, spíš pohyblivý obraz, dění změn, metoda těkání.
Kino Peklo – Fuga
Na první pohled opakované remixy blogísku (jak se uvádí v jednom textu) – citace, parafráze, persifláže bezpočtu literatury, písní, televizních pořadů, memů, hlášek, hesel, webových odkazů, útržků playlistů, anotací, medailonků, autointerpretačních stop atd. v bláznivých střizích a konstelacích; dojem kaleidoskopičnosti, vícehlasých shluků, jež neustále smýkají s tím, co lze čekat od „básnické sbírky“. Na druhý pohled spíše než remixy: samply; poezie bližší hudbě než próze, třebaže jde o zmnožené a synteticky modifikované ozvěny hudby, kterými prostupují hutné pasáže hluku. Leccos mi uniká, rozumím tak dvěma pětinám narážek a útržků, pocit projíždění nějakým splašeným feedem cizího člověka – nemilosrdná konfrontace s uměním a slovem v prostředí brutálního šumu; každopádně je to jízda, k níž svým dílem přispívají také zábavné ilustrace Bohdana Heblíka.
Anna Kotvalová – Etapy
Básně dospívání na začátku 21. století; jednotlivé texty jsou nadepsané názvy měsíců a řazeny chronologicky – výrazně přítomná je situace pandemických uzávěrek, nucených samot a vylidněných měst. Nejčastěji se vrací a tematizuje čas před rozedněním či brzkého rána, opakování nového začátku, který se ovšem podobá opakování téhož (podobně absence vročení: básně nadepsané pouze podle částí roku tvoří dojem cykličnosti), odtud patrně linie úniku směřující do lesů, která se prosazuje v závěru knihy (a vychází z ní také pěkně provedené ilustrace Mariana Staffena). V centru pozornosti jsou (heterosexuální) vztahy, romantické pojetí lásky (jehož pandánem je v jistém ohledu také touha po lesích či mateřská gesta vůči vlkům) a prožívání určité životní deziluze či zklamání, což lze asi nejpřiměřeněji chápat právě vzhledem ke zmíněné etapě dospívání, resp. rané dospělosti (v níž se ozývá zmíněná ranní doba dne, případně také v knize nepřímo tematizované rány).
Matěj Senft – V dálce křičelo město
Stručná, sevřená kniha emfatické, místy až obřadní dikce, dalo by se říci i patetické; kniha duchovní poezie vycházející z náboženského eklekticizmu; v jisté zkratce by se dalo její téma chápat jako duchovní situace současného člověka, přičemž na slovu člověk leží důraz opírající se o jeho propletení s náboženskými či přírodními silami. Základní osu knihy možno sledovat na zpracování střetu městského konzumního života a duchovního života v blízkosti přírody, přičemž důležitou roli ve vyznění hraje kompozice; v jejím středu dochází k setkání s bohyní Agni (další mocná bohyně v současné poezii), která k člověku přichází, aby ho proměnila a odešla od něj. Takový by mohl být dílčí pohled; kniha je však i přes svoji střídmost nelehko uchopitelná a v jednotlivých básních i obrazech víceznačná, často připomínající věštbu či parafrázi starověkých posvátných textů, obrácených však k žité současnosti.