Kino Peklo – Bylx jsme dokonalé terče
Toto je môj coming out (nakl. Adolescent 2022), Glosolália 4/2024
S nabídkou recenze antologie Toto je môj coming out mě Derek Rebro oslovil relativně brzy po jejím vydání. Potěšilo mě to, ale musela jsem odmítnout – jako editorka Adolescentu bych v tomhle případě povýšila ono okřídlené „básnictvo recenzuje básnictvo recenzuje básnictvo“ na další úroveň. Nicméně jsme se s Derekem dohodlx na tom, že celou záležitost pojmu esejisticky – zvnitřku, s ohledem na vývoj nakladatelství tzv. po antologii.
A tak započala zhruba dvouletá marná práce. První verze, čítající několik normostran, zpracovávala reflexe básní z antologie na sociálních sítích, v recenzích, zohledňovala počet prodaných výtisků, částku, kterou Adolescent zaslal Jsme fér atd. Bohužel už jenom část pojednávající o queerfobní flamewar na adresu Natálie Paterové ve skupině Poezie pro každý den vydala na samostatnou normostranu – a ladění celé eseje bylo pochmurnější a pochmurnější. Druhá verze, pojatá podstatně osobněji, se zhruba v půlce zastavila na formulaci „bylx jsme dokonalé terče“. A zase k ní několik týdnů nepřibyla jediná čárka. Naštěstí se Derek nezapomněl opakovaně připomínat. Za to mu patří dík – sociální rozměr vydání Toto je môj coming out je pro vývoj Adolescentu naprosto zásadní. Ona antologie je totiž gesto proti naprosto bezprecedentnímu strachu. Když někdy o antologii mluvíme, rádx situaci odlehčujeme: „S nápadem na antologii queer poezie přišel jediný heterák z Adolescentu.“ Nicméně nepřeháníme – pokud jsme si „po Teplárni“ dokázalx s Alešem něco napsat, bylo to těžce formulovaná slova vzájemné podpory. Oba dva jsme se odmlčelx, jako kdyby ten náš běžný vášnivý tvůrčí zápal někdo vypnul – černá obrazovka, black screen: „Zde-něk-de / zní / naše / jména / prázdnými / samohláskami“. Toto šestiverší nakonec Aleš umístil na zadní stranu obálky antologie. Bylo to vůbec poprvé, co v poezii jmenovitě zmínil svého muže. Pokud jsme si před antologií mohlx dovolit být „komfortně“ radikální a experimentální, po antologii si to dovolit nemůžeme.
Když se objevila báseň Natálie Paterové z antologie (ta podle ní nese název) ve skupině Poezie pro každý den, bylo to jen pár dní po vydání Coming outu. 201 komentářů, 15 sdílení, 356 reakcí.
„jako by někoho zajímalo, že někdo spal se ženou. tvl, furt jen šokovat, šokovat za každou cenu. dáme tam lesby, vraždu, neni boha, aby se to nechytlo.“
„celej Pavka Morozov. Ta odvaha, publikovat něco podobného... Stejná jako tehdy. Ne, není to dobré. Mohlo být, ale ta jedna řádka to podtrhla.“
„Citim z toho pubertackej vzdor - neco jako kdyz ma syn prijit deset z mejdanu a dorazi az rano. A ostatne proc ne..Ale zpracovany je to jako aktivisticky plakat...“
„Přesně. Cokoliv, hlavně aby to vyvedlo z míry, prostě rebélie a účel světí prostředek. Podáno tak, že názorně víme, s kým sympatizovat... a běda, kdyby ne.“
„Je to móda, pořád někam cpát téma LGBT“
Někdy v tu dobu se největší česká facebooková skupina o poezii začala přeměňovat na komentářovou sekci libovolného masmédia. Urážky, ponižování, zlehčování – správcovstvo mazalo jen přímé výhrůžky, výše citované komentáře lze pod příspěvkem stále najít. Včetně toho, že nejčastějších napomenutí se dočkal další z lidí, kteří mělx v antologii svoji báseň, totiž Zombák, který v odpovědích na zmiňované varioval trollingové „tvoje máma“.
Lítost nad nebohým zabitým moudivláčkem. Takto charakterizovala běžnou komentářovou agendu autorstev oněch slovních výpadů autorka příspěvků Andrea Popelová a stručně shrnula celou situaci. Jestliže do té doby Adolescent zajímal úzkou skupinu bibliofilstva, čtenářstva, básnictva a queerstva (se značným vzájemným překryvem těchto skupin), antologií vstoupilo do činnosti nakladatelství angažmá. Tedy přirozený rozměr literatury, ačkoli i po letech kvalitativně kolísavé diskuze to řada lidí odmítá uznat, případně to aspoň zpochybňuje. Nová média pak pouze dokonala proces demokratizace tvorby – ostatně i Coming out vznikl na základně otevřené výzvy na Facebooku a kolektiv Adolescentu tak obdržel zhruba sto třicet textů od lidí různého genderu, věku atd., od českého i slovenského queerstva, od osob tzv. zavedených i od těch, kdo doposud své básně umisťovalx na blogy/sociální sítě či literární servery. Pro některé z nich byla přítomnost v antologii dokonce první „papírovou“ publikací – kupříkladu pro Antonína Zhořce, který posléze v Adolescentu vydal debutovou básnickou sbírku. Pro další se zase jednalo doslova o coming out. Pro další možnost, jak vyjádřit solidaritu: v knize se tak nenachází texty pouze od queer lidí, ale i od allies. Antologie je díky editorské péči Atrina Matuštíka a Aleše Kauera pestrá – a díky tomu de facto i útěšná.
Ona demokratizace ostatně znamená i to, že se i jindy marginalizované skupiny začaly tzv. hlásit o slovo. Ne že by queer poezie v českém či slovenském prostředí doposud neexistovala, naopak, tradici má dlouhou. Troufnu si ovšem říci, že nová média umožnila podstatné rozšíření a transformaci „sociálních bublin“ do proměnlivě bujících a aktivních komunit. Stejně tak pomohla ke postupně dehierarchizujícímu se kontaktu s příslušně zainteresovanými nakladatelstvími. Konkrétně v případě Adolescentu se značně snížil věk těch, kdo nám rukopisy posílají, resp. koho vydáváme – například nejmladší autorka, již plánujeme v příštím roce vydat knihu, letos maturuje.
Pokud byl Adolescent do té doby pouze úzkým kruhem lidí s pozicí záměrně na okraji, začal se postupně přetvářet ve volnější umělecký kolektiv. To s sebou též samozřejmě přineslo i nutnou změnu komunikace vnitřní i vnější. Adolescent začal objíždět akce typu Bookfestu, objevil se na Světě knihy a Aleše Kauer s Janem Spěváčkem objíždějí města v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Čtou své básně – a mluví o knihách, které v Adolescentu vycházejí. Zaplněné stoly s knihami hrají barvami, okolo visí plakáty či queer vlajka, mezi svazky se krčí pár audiokazet. Když mluvím s novým autorstvem, mluvím o možnostech, snažím se inspirovat a postrčit toho či onoho člověka, ať přemýšlí i nad barvou obálky, grafickým doprovodem, materiály, které mohou sbírku doprovodit – od plakátu po zin. Nakladatelství se rozrostlo o experimentální DIY hudební label, v dubnu jsme vypustilx do světa vlastní podcast a newsletter. Komunitní fungování totiž neznamená jenom personální rozšíření spolupracovnictva a s tím související diverzitu. Čistě vnitřně to znamená konfrontovat zažité zvyky v komunikaci, systematičnosti práce – a přirozeně i mediaci, když dojde k nějaké neshodě. Vydávat několik bibliofilských svazků poezie ročně, připravovat podcast, provozovat label, to vše pouze v pěti lidech, je přímá cesta k rychlému vyhoření. Když s Alešem někdy zmiňujeme, že se od našich nových autorstev neustále učíme, myslíme právě to, co popisuji výše. Můžeme být sebepestřejší skupina umíněných hlav, ale pokud se nedokážeme domluvit, budou nám všechny aktivity Adolescentu k ničemu, protože je nebude mít zkrátka kdo vykonávat.
„Zarazily mě moje vlastní myšlenky. Při uvedení v Praze visela nad mojí hlavou otázka, kterou mi mimo diktafon položila v rámci jiného rozhovoru novinářka: ‚…opravdu můžu před uvedením knihy publikovat to, co mi teď říkáte? A mohu tam uvést adresu kavárny? Nebojíte se, že vám tam někdo naběhne?‘ Permanentní strach, dnes se říká menšinový stres, je součástí našich životů, takže ne, nebál jsem se, ale při vstupu jsem si pro jistotu zmapoval prostor…“
Takhle odpověděl Aleš Kauer Jitce Bret Srbové v rozhovoru pro Ravt 3/2023 odpověděl na otázku, jestli ho v dosavadním (počátek roku 2023) přijetí antologie něco zarazilo. Ona kavárna, kde se křest odehrál, se jmenuje Q Café. Tvoří ji maličký bar s pár stoly (místnost na úrovni ulice) a podzemí s nevelkými salonkem a toaletami. Vedou tam úzké točité schody a je nutno přiznat, že případná evakuace lidí by byla poměrně náročná. Nebojíte se, že vám tam někdo naběhne? Bálx jsme. Spousta z nás se bála. Sama jsem na křest pouze přinesla techniku, ozvučila sál a jinak buď kouřila venku nebo poslouchala dění z přítmí chodby. Salonek byl navíc naprosto přecpaný – čtoucími, tedy zhruba polovinou autorstva z antologie, jejich blízkými, lidmi okolo. „..kdyby teď sem někdo / bombu hodil / kulturní elita našeho národa / by zahynula ///…“dá se nad tím zasmát s Ivanem Martinem „Magorem“ Jirousem. Je ale pravda, že tehdy bylo Adolescentu znatelně úzko – a pravděpodobně nejenom jemu. Ostatně to zmiňuje i editor Atrin Matuštík v doslovu k antologii: když jelx s několika dalšími queer lidmi z autorského čtení v Ústí nad Labem, jelx se skupinou opilých mužů skandujících nacistická hesla a mlátících do všeho – včetně dveří kupé, kde se Atrin a další nacházelx. V doslovu je také zmíněn další důležitý rys: „Smrt Juraje a Matúše nepřišla jako šok, ale spíše jako bolestivá odpověď, střela bezmoci, potvrzení těch nejhorších obav. Prohloubila valy, které budujeme kolem svých pražských nebo bratislavských bytů vyzdobených vlajkami, aby každým nejbližším připomínaly, že tady jsou doma, v bezpečí.“
„Se ti to z pražskýho bytu píše, se ti to snadno popisuje strach o ty, kdo jdou do tranzice na Slovensku, co?“ říkám sama sobě, když se snažím reflektovat vlastní menšinový stres. Není totiž nic grotesknějšího než okázalý soucit od člověka, který danou situaci neprožívá. A taky je to k ničemu. Jsme nakladatelství queer poezie – to nejlepší, co můžeme dělat, je, překvapivě, vydávat queer poezii. Díky tomu, že fungujeme bez grantů, že doslova prodejem jedné knihy platíme vydání druhé nebo že si kromě samotného tisku děláme všechno samx, můžeme edičním plánem libovolně hýbat. Můžeme komunikovat přímo, pokud možno nehierarchicky a nízkoprahově. Aleš rád zmiňuje, že „jsme zavedlx kvóty: devadesát šest procent queer lidé, zbylá čtyři procenta heteráci“. Když se ale podíváme na vydané knihy za poslední dva roky a na ediční plán roku 2024, víceméně to vychází. Toho, že jsou knihy z Adolescentu graficky výrazné a poctivě zpracované, si všímá celý český básnický provoz. A často nám někdo taky napíše, že by u nás chtělx vydat knihu. A my často řekneme ne – ne proto, že by se nám zaslané texty nelíbily, ale protože zkrátka nepasují do profilu Adolescentu. Nové lidi si ostatně taktéž vyhledáváme samx a je nám úplně jedno, jestli jde o jméno zavedené či neznámé. Dobrým příkladem jsou debutové sbírky Antonína Zhořce a Mery Je Iluze. V jejich případech totiž fungoval další důležitý aspekt Adolescentu – nadšení. Když Alešovi přišel Tvar 3/2023, začetl se do souboru básní Od jistý doby už neříkám, že trpím jak zvíře a pak mi hned psal, jestli toho člověka neznám. Odpovědí mu bylo, že s autorem jménem Mery Je Iluze jsem ony texty pro Tvar sama konzultovala. Aleš okamžitě odepsal, že by ty básně chtěl vydat knižně. Já se začetla do Zhořcových básní a má reakce byla táž. Víceméně do roka – a s výrazným vkladem ze strany obou autorů i co do vizuální stránky knih.
Oba dva zmínění jsou též dokladem nějakého implicitního dramaturgického obratu – až „do antologie“ se Adolescent zaměřoval na autorstvo okolo třiceti let a starší: já, Richard L. Kramár, Atrin Matuštík a Ladislav Zářecký jsme bylx na spodní hranici. Coming out však konečně úplně otevřel dveře něčemu, o co jsme se my výše zmínění pokoušelx – byť asi ne úplně vědomě či záměrně. „Chtělx jsme trans poezii, tak jsme si ji samx muselx napsat,“ citoval mě a Richarda po vydání společné sbírky Borderline Ondřej Macl v první reflexi knihy na webu Revue Prostor. Ona „trans poezie“ ilustruje, co queer literatura, resp. queer poezie počátků dvacátých let tohoto století postrádala – nová jména. Nová jména a s nimi související sociální roli queer literatury. Queer literatura v českém prostředí byla do té doby plná autorstev jiné generace – tedy až na výjimky zejména z oblasti young adult literatury. Zjednodušeně – všem bylo tak aspoň čtyřicet, padesát, víc. Skloňovala se jména Mirka Kováříka, Svatavy Antošové, Adama Borziče, Pavla Petra a spousty dalších. Co jméno, to sice jiné sociální či generační prostředí, ale pořád nikdo, s kým by se mohlo čtenářstvo okolo dvaceti identifikovat i šířeji – podobnou generační zkušeností a s tím také souvisejícím náhledem na řadu věcí, včetně například genderových otázek. Ostatně i řada mně blízkých autorstev okolo třiceti cítí, že „mladší lidé to vnímají jinak“. Sama osobně vnímám, že svět, jak jsme se ho dotýkalx třeba s Janem Škrobem či Markem Torčíkem, je světem jiným, než jakým se ho dotýkají ti, jimž můžeme pomoci do literárního světa. A zase jsem u dlouhých a častých hovorů s Alešem – i my dva čelíme tomu, že stárneme, resp. že se i naše náhledy na literaturu a její možnosti konzervují. A právě jen komunikace s lidmi mladšími, s mladšími autorstvy nás dokáže udržet ve střehu. Tady jsme my, s našimi zkušenostmi a schopnostmi – a tady je řada skvěle píšících lidí, jimž můžeme poskytnout to, co umíme: ediční a redakční práci, grafickou, knihařskou, propagační… Zkrátka to, na co by jinde čekalx až příliš dlouhou dobu nebo dokonce marně. A tak s každou vydanou knihou přichází nová a nová radost a vděk, že i nakladatelství se od svých autorstev mohlo něco naučit – ať už jde o Jana Horského, Elenu Pecenovou, Mery Je Iluze, Antonína Zhořce či jiných, kdo nám svoje texty třeba jenom poslalx a zatím o nich pouze hovoříme přes e-maily či v Messengeru. Nebo těch, kdo čtou na našich večírcích (Oliver Frolich, Alžběta Králová), koho oslovujeme kvůli našemu podcastu nebo budoucím plánům (Mellanie Kašjak, Lucie Návratová, Simona Hendrychová).
Točím se v kruhu vždy, když mám mluvit o tom, jak vnímám Adolescent a jeho proměny. Tato moje esej už má ostatně prakticky čtrnáct tisíc znaků včetně mezer – a já se stále a stále vracím k sociálním přesahům našeho nakladatelství. Věřím ale, že pokud jsem nějaký aspekt vynechala, přijde na něj v budoucnu zcela jistě řeč. S každým novým autorstvem na něco přijde řeč. Ale i text, který se ve vlnách mění spíše do vyznání, by měl mít nějaký konec – a dost možná je onen konec prostorem, v němž si můžu dovolit být úplně nejosobnější.
V práci pro Adolescent mě dopředu žene jen a pouze úzkost a láska – a občas těžko rozeznat, která z nich má zrovna navrch. Mluvím o tom dost v úvodu, když rozebírám vznik antologie a její reflexe. A moc ráda bych o tom teď už vůbec nemluvila, ale společenské nálady a politická rozhodnutí nejvyšších představitelů Česka i Slovenska ženou mě a moje nejbližší do nekonečné náruče menšinového stresu a queerfobie – a jenom konkrétní příklady, konkrétní události a setkání, konkrétní projevy lásky a blízkosti mě alespoň na chvíli dokáží přesvědčit, že není ztraceno úplně všechno. Každá kniha Adolescentu je pro mě takovým příkladem. Nemůžu jinak.