Ve službách mýtu
Jan Němec – Goethe v Mariánských Lázních (nakl. Adolescent 2024), Časopis Host 2/2025
Jestliže se kniha známého autora ocitne zničehonic v malém nakladatelství, může to nejspíš znamenat dvě věci: buď jeho obvyklému nakladateli rukopis připadal příliš marginálni, anebo měl sám autor dobré důvody, proč udělat krok stranou. Jak přesně to bylo v případě Vratislava Maňáka a jeho novinky Goethe v Mariánských Lázních, to ví nejspíš jen on sám, ale lze se domýšlet, že ve hře mohlo být jedno i druhé. Vydání knihy v jihlavském DIY nakladatelství Aleše Kauera Adolescent každopádně dává smysl: nejenže ji vydalo téměř bibliofilsky v krásné grafické úpravě s ilustracemi Jitky Petrášové, ale i tematicky se do jeho portfolia hodí. Ačkoli jsou tématem už opravdu velmi staří bílí muži, totiž Johann Wolfgang von Goethe a Thomas Mann, jde tu hlavně o jejich okouzlení adolescencí, v druhém případě dokonce přímo o queer téma.
Co se Goetha týče, vypráví se tu příběh jeho poslední velké lásky k Ulrice von Levetzow, s níž strávil tři letní pobyty v Mariánských Lázních. V případě Manna jde zejména o okolnosti vzniku jeho novely Smrt v Benátkách, jež má podezřele podobný námět: spisovatel Gustav von Aschenbach se ve městě stiženém cholerou zamiluje do mladého polského chlapce. Podobnost přitom není čistě náhodná: Maňák dokládá, že Mann svou novelu psal vědomě jako travestii Goethova pozdního vzplanutí, zároveň ji však nasytil vlastními prožitky z rodinné dovolené na Lidu, svou veřejně nepřiznanou a podle všeho nikdy projevenou homosexualitou. O té psal, aniž by ji přímo pojmenoval, jen v dopisech.
Ale co vlastně je Maňákův Goethe v Mariánských Lázních zač? Kniha nese podtitul Récit pro Thomase Manna. V Česku nepříliš užívaný termín ve francouzské tradici značí prózu, jejíž vypravěč poutá čtenářovu pozornost spíše k samotnému aktu vyprávění než k ději, od něhož si naopak udržuje odstup. Na jiném místě však Maňák o své knize mluví jednoduše jako o novele. A aby to bylo ještě komplikovanější, prvních padesát výtisků knihy doprovází samostatný sešit pojmenovaný jako Libreto k uvedeni knihy Goethe v Mariánských Lázních.
Termíny jako récit a libreto se jistě hodí ke světu vysoké kultury, jehož jsou Goethe i Mann epitomy. Jiná věc je, nakolik je jich potřeba a zda jsou vůbec přesné. Ono libreto je ve skutečnosti zkrátka doslov, který by v běžném uspořádání knihu uzavíral, a i s tím récitem lomeno novelou je to možná... ne složitější, ale naopak jednodušší: Maňákův text žánrově osciluje mezi historickou reportáží a uměleckým esejem. Goethe zde na jednu stranu ožívá téměř jako literární postava, Gustav von Aschenbach naopak vystupuje téměř jako historická osobnost. Rovnomocné z nich dělá moment pozdního vzplanutí, láska nikoli ke konkrétní osobě, jež je v obou případech zástupná, ale k mládí jako takovému. Jak směšné jak dojemné!
Žánrová neurčenost a přebíhavost je hlavní předností knihy. Vratislav Maňák je jedním z mála českých autorů, který umí napsat literární reportáž, dokonce se jí odborně zabývá. Mariusz Szczygieł mu je vzorem a Goethe v Mariánských Lázních ve skutečnosti nemá daleko právě k některým Szczygiełovým zamyšlenějším textům, například z knihy Není. Rozdíl tkví samozřejmě v tom, že namísto živých mluvčích má Maňák k dispozici jen literární postavy, případně jejich – v tomto případě značně mytologizované autory.
I příběh Goethova posledního vzplanutí je především mýtem nikoli ve smyslu nepravdy, ale ve smyslu anekdoty, která nabývá obecnější platnosti, pokud jí to dopřejeme. Běžné nastavení dnes velí mýty bořit, Vratislav Maňák se však záměrně nechává najmout do jejich služeb. O Goethově lásce k Ulrice smýšlí ne jako o stařecké chlípnosti, umožněné a umocněné sociálním postavením, ale spíše jako o posledním výboji Erota coby pudu k životu a prvním doteku Thanata, tedy pudu ke smrti.
Žánrová neurčenost a přebíhavost je hlavní předností knihy. Vratislav Maňák je jedním z mála českých autorů, který umí napsat literární reportáž, dokonce se jí odborně zabývá. Mariusz Szczygieł mu je vzorem a Goethe v Mariánských Lázních ve skutečnosti nemá daleko právě k některým Szczygiełovým zamyšlenějším textům, například z knihy Není. Rozdíl tkví samozřejmě v tom, že namísto živých mluvčích má Maňák k dispozici jen literární postavy, případně jejich – v tomto případě značně mytologizované autory.
I příběh Goethova posledního vzplanutí je především mýtem nikoli ve smyslu nepravdy, ale ve smyslu anekdoty, která nabývá obecnější platnosti, pokud jí to dopřejeme. Běžné nastavení dnes velí mýty bořit, Vratislav Maňák se však záměrně nechává najmout do jejich služeb. O Goethově lásce k Ulrice smýšlí ne jako o stařecké chlípnosti, umožněné a umocněné sociálním postavením, ale spíše jako o posledním výboji Erota coby pudu k životu a prvním doteku Thanata, tedy pudu ke smrti.
Ano, přes Goethovo a Mannovo rameno tu nahlíží třetí do party opravdu starých bílých mužů Sigmund Freud. Životy a koncepty tu do sebe hezky zapadají, ale úplně překvapivý přístup to není. Maňákův Goethe v Mariánských Lázních místy připomene až životopisné prózy Stefna Zweiga: velikáni zde zůstávají velikány, stoji na piedestalu a životopisec jim dělá pečlivou manikúru.
Jako Vratislav Maňák v Česku píše málokdo. Ta věta nepatří jen žánrovému míseni, ale i autorově intelektuálnímu stylu a zázemí. Maňák do české literatury – podobně jako Emma Kause – vnáší nejen sebereflexivní, ale především sebevědomou queer zkušenost a také určitý typ intelektuálního nároku, či spíše důvěry. Goethe v Mariánských Lázních je rozsahem i nápřahem spíše drobnost napsaná pro radost, Ize však věřit, že předznamenává autorův větší reportážní esej se středo-evropskou a queer tematikou, zaměřený už na přítomnost.