Zápisník Tomáše Gabriela: Formulováno tygrem (Antonín Zhořec: Rejpnu si do solární bouře)
Antonín Zhořec: Rejpnu si do solární bouře (nakl. Adolescent, 2024), Pozdě v noci, literární zápisník Tomáše Gabriela (duben)
Úvodní báseň Zhořcovy sbírky je nazvaná Jiskř a vyzývá člověka k “hoření”, což je na jednu stranu vcelku tradiční romantická výzva k plnému oddání se životu, báseň ale vybízí ještě k dalším možným interpretacím. Je to výzva ke tygrovité hře (mám na mysli Tygra z medvídka Pů) s jazykem: slovo hořet nalezneme také ve Zhořcově jméně, na konci básně je uvedeno ve tvaru “zahoř/kni”, z hořícího člověka se také stává hořlavý a slovo upaluj je tu rovněž použito dvojsmyslně. Chci říct, že tu zřejmě nejde o snahu přicházet na dvojsmysly, které nikoho dosud nenapadly, ale o mluvení hořlavštinou. Text čistě opakováním motivu ohně působí, jako by trochu hořel. Dotřetice lze hoření interpretovat skrze vložené anglické verše, které se ptají na poněkud zvláštní otázky: “if you were a tiger / would you be walking on trees?” … “if you were a tiger / would you be biting bees?”. Tygři obvykle po stromech příliš nechodí, dělají to spíše mláďata a i ta po nich lezou. Kousání včel je pak také poněkud absurdní činnost pro Tygra, opět to ale je něco, co Tygr občas udělat může, zejména mladý a hravý. Co tedy znamená hořet? Má to něco společného s tím, že autor zvolil název básně Jiskř místo Jiskři? Hořet zřejmě znamená dokázat se vyhnout stereotypnímu chování, otrockému užívání jazyka, umět dělat i jiné věci, než ty obvyklé. Například použít v textu jiný jazyk, když se mi zachce.
Tygr je také Tracyho tygrem, tygrem Blakeovým a tygrem či tygřicí v posteli. Jeho mladistvost se projevuje energickým a jaksi pudově stručným přístupem k jazyku, který neutváří věty, ale spíš komunikační zkratky, hesla vedoucí přímo k cíli. Tygr je pravá identita, která je skrývaná vším vnějším a konformním, ale která září, kdykoliv je jí dovoleno hejblat s ovládacími páčkami těla a duše, když je jí dovoleno hořet.
vím, kdo jsem
trigger práskly to na mě prsty
tygr s trochou lidských rukou
Volba slova trigger je hravým protažením hry na občasnou angličtinu. Hravost a vtip tu nejsou primárně k pobavení, ale jsou performancí tygrovitosti. Dalším jejím projevem je dráždění našeho smyslu pro krásu češtiny, každou chvíli nás něco zatáhne za uši – ale vždyť není divu, mluvíme s divokým zvířetem, připomínáme si. Nízký styl tu nemá smysl rozlišovat, mluvit z pozice tygra osvobozuje:
utíkej, tygře, utíkej
honí tě člověk
divokej
Ve verších je silně cítit jejich performativita, znějí jako by je někdo jen tak plácnul, jako by trochu přeháněl, jako by si hrál, jako by něco demonstroval atd.
Je to kniha o queerness, která vtipně a sugestivně toto slovo zaměňuje s prostou jinakostí na způsob odlišnosti čehokoliv od něčeho jiného, v tomto případě zvířat od člověka. Jsou tygři queer, protože nejsou lidé? A co člověk, který se cítí být tygrem? Zhořec našel nový způsob, jak queerness prezentovat jako něco samozřejmého. Co si myslet o milostném aktu, při kterém někomu rostou drápy, ale stíhá si je ukousat? Rozdílnost je tu příliš veliká, než aby někoho mohla dráždit:
plácni mě tlapou přes obličej
díky, to jsem potřeboval
Nakonec je celá kniha o pohybu ve světě, ve kterém si konstantně uvědomujeme svou pozitivní tygrovitost, která by mohla být také třeba kafkovskou švábovitostí, a ve kterém je jazyk něčím nesamozřejmým a trochu cizím, s čím si máme tendenci nutkavě hrát a testovat to. Je to hra na přehánění, přetěžování slovní invence, místy ne nepodobná tomu, jak píše Vojtěch Vacek. Zhořcův styl je ale charakterizován především fragmentarizací, která působí dojmem pouhého stenografického záznamu situace, jež si žádala příliš pozornosti, než aby bylo možné ji formulovat v plných větách:
tygr obleč se
to není namístě ale
ty stáhlas tygrovi kůži
namístě je
dobřes udělala
Fragmentární způsob psaní vede také k zálibě ve zvuku slov, která se začínají jevit jako abstraktní:
počkej, až hnus proteče
je to až ne jestli
Se domnívám.
Smysl těmto veršům dávají spíše předcházející verše, ve kterých se o poznání srozumitelněji také mluví o “hnusu” a “domnívání se”. Zde však vyznívají napůl jako typltovská abstrakta a napůl opět jako poukaz ke skutečnosti, která se odehrává i nonverbálně a v tomto místě je prostě toho formulovaného jazyka méně. Zkreslení popisovaného proti formulovanému v některých básních přerůstá ve velmi nevyzpytatelné sekvence, u nichž můžeme jen halucinovat, co se za nimi skrývá, což přesně je záhodno dělat:
zbytky odrazu falešné střepy padají z oblohy v bdělém stavu pobíhají okolo
kousky muších křídel místo řas bzučí lámou se v polovině
odlesky ochranných rukou nade mnou konec obíhání zastavila se už dávno
Zejména v druhé polovině sbírky tyto texty převládají, ustupuje zprvu všeobjímající tygří metafora a rozvíjí se poezie přesyceného vnímání, odrážející svět v mnoha úhlech zároveň. Zhořcova imaginace je tu až dadaisticky lehká, nahodilost však nestojí v popředí, spíš jde o lyrický výraz komplexního vnímání.
alerta! radioaktivní listí čeká na převrat
nadzemní jiskry polyelektrická rozvodí
vrhá se na tebe olivínový stín
a létající eliptické třísky