Komentář Romana Polácha
Aleš Kauer: Lebka hoří neonovým snem (nakl. Adolescent, 2025), Cena literární kritiky (září)
Za prvé — krásný název, který postupem knihy nabývá na znepokojující intenzitě; dobře (a zajímavě) komponovaná sbírka. Za druhé — není tady žádný rozjezd, tahle poezie je rána imaginativní pěstí do ksichtu všem "hajzlům lidského rodu" — kdo říká, že poezie nemá být bojovná, že má dlaně schovávat v kapsách od kalhot?! Knížka začíná digitálním smutkem, disconnected poetikou, aby se pořádně nasrala a začala přijímat všechen ten smutek, smrt, vykořisťování, marginalizování, nenávist, periferie a okraje společnosti (kde na jednom okraji paradoxně vedle sebe přebývají lidé přeplnění citem vedle lidí přetékajících nenávistí), ale taky odcházení těch nejbližších, aby to všechno procházelo imaginativním trávícím traktem. Vedle starých křížků leží prázdné schránky dronů, řeč je tak malá před tím svinským světem, jednou svět převezmou ženy (aka všichni milující lidé nepoznamenaní brutalitou a sobeckostí patriarchátu) a dekonstruují jej; a pak mě to napadá — vždycky jsem litoval toho, že u nás nebylo nic podobné akcionismu, že jsme třeba neměli žádné bernhardy, že jsme neměli nikoho, kdo by společnost ne prostě nasral, ale úplně rozbil, protože to situace jaksi ani ne tak nevyžadovala (naopak!), ale různými historickými nánosy neumožňovala. Tady to teď je (a vlastně to jsou kroky i minulých a současných sbírek Adolescentu) — pojďte strčit do té zahovněné republiky a do všech hajzlů lidského rodu! Poslední knížky od Adolescentu jsou krásné a naštvané, jsou to skoro nejautentičtější básnické knihy, jaké mohou existovat.