Libor Staněk II. – Nasvícený jazyk na jevišti
Richard L. Kramár – Sukces Saisóny atto I., II. (nakl. Adolescent 2025), Časopis Host 09/25
Richard L. Kramár je jedním z nejčinorodějších současných slovenských básníků (žijících v Čechách), který pojímá literaturu intermediálně, respektive používá básnický text jako odrazový můstek k dalším uměleckým médiím, jako je performance nebo sound poetry. Je to přirozená cesta, jak své literární rukopisy oživovat něčím procesuálním a zároveň reflektovat samotnou materialitu textu (a v současné době to dělá čím dál víc básníků/básnířek). Kramár konceptualizuje svůj přístup i ke klasicky vázaným sbírkám. Ty nejsou lyricky standardizované, ale spíše simulují určité básnické gesto. Zřejmě i proto tento básník letos u nakladatelství Adolescent vydal netypicky hned dvě sbírky najednou: první a druhý akt Sukces Saisóny atto I. a Sukces Saisóny atto II.
Podstata literárního psaní se v digitální době radikálně mění. Systémový šok, který výtvarnému umění způsobila fotografie, lze srovnat s enormním vlivem internetu na literaturu. Do stále probíhající diskuse přispěla v roce 2010 svým slavným esejem Unoriginal Genius (Neoriginální géniové) i literární teoretička Marjorie Perloff, která narušila klasické chápání lyrické subjektivity. Ta v její interpretaci už nemusí být primárně vázaná na emoční podloží generující autenticitu. Zásadní básnickou kreativitu podle ní nahradila schopnost předávání a manipulování s informacemi včetně apropriace, tedy přisvojování si cizího textu. Oblíbený termín Marjorie Perfloff je „moving information“ (hybnost informací), čímž myslí jednak proces přenesení slov z jednoho kontextu/prostředí do jiného, ale i samotné pozorování výsledku tohoto literárního experimentu. Když čteme Kramárovy nové sbírky, jsme účastni něčeho podobného. Výsledný básnický text je doslova zahlcen cizími citacemi a odkazy. Setkáváme se zde s otevřeně pohyblivým polem všemožných literárních, hudebních, teoretických i popkulturních referencí, kde se vedle sebe vyskytují verše Ezry Pounda, libreta oper, písňové texty Filipa Topola, úryvky z filmů Ridleyho Scotta nebo Zdeňka Trošky včetně frekventovaných odkazů na současnou básnickou scénu.
To všechno se vrství do jakési intertextově nepřehledné koláže, při níž jsme nuceni přerušovat plynulou četbu sbírky tím, že nutkavě otáčíme její stránky na závěrečný seznam poznámek, které se svou objemností vyrovnávají samotnému lyrickému textu, ne-li ho přerůstají: „je to tak jednoduché / my my hey hey / byl pozdní večer / první kvet nechce kvitnúť — kvitne / a o čo viac je v ohrození / a o čo viac je v súlade / trp alebo netrp / ale vyber / si my sme si vybrali už dávno / my kvitneme súkvetím,“ píše například Kramár a na jedné stránce míchá hudební text Neila Younga s notoricky známými verši Karla Hynka Máchy. Autor tím zřejmě sleduje intelektuálně podvratnou hru, která aby se vyvarovala patosu, záměrně shazuje sebe samu: „je zvláštne keď sa mi v hlave ako citát ozve fragment vlastnej básne / ktorý som výnimočne nikomu neodcudzil,“ nebo: „je tu zoznam použitej literatúry usvedčujúci ako / použitý prezervatív.“ Zároveň tím dané verše staví do nových kontextuálních rámců. Lyrický subjekt už básnický text primárně nevytváří, ale různě ho na základě přivlastněných textů překrucuje a manipuluje s ním.
Kramárův lyrický styl je přiznaně (podle názvů básní těžících z divadelního a zejména operního názvosloví) dramatický, až teatrální, ústí do hovorových, antipoetických a kýčovitě smyslných podtextů. Jako by jeho jazyk vyjevoval a odhaloval sám sebe na nějakém jevišti, a to včetně těch nejniternějších chvil. Vzniklé momenty vyvěrají z estetiky patosu a třpytivě neokázalé řeči. Kramár skrze své básně externalizuje intimní pocity (například fluidnost identity), které mu slouží ke ztotožnění se s vnějším světem. To ostatně souzní s ideovým zaměřením nakladatelského kolektivu Adolescent.
Bylo by nepřesné označit nové Kramárovy sbírky jako postmoderní revivalový karneval, protože v nich převládá jistá vážnost absorbující etické, či rovnou politické gesto. Nakonec ale v Kramárově poezii není nejdůležitější vnějšek, respektive napojení na dobový diskurz, ale vnitřek, tedy síla uměleckého/jazykového gesta. Ta je energeticky obdivuhodná a v nekončících lyrických pásmech kluše neohroženě vpřed. Zároveň ale místy narcisticky pokulhává do obsahově nesrozumitelného labyrintu, který ne vždy dokáže vyjít ze své sebestřednosti.