Milena Fucimanová – Na obzoru vyšla první z milionu střech
Matěj Senft: V dálce křičelo město (nakl. Adolescent 2025), Časopis Glosolália 2026
Básnická sbírka Matěje Senfta budí pozornost už svým názvem. Křičící město není totéž, co město hlučící. Čtenář*ka očekává expanzi, výbuch slov... Nachází pocity městského chodce.
Sbírku uvádí motto – verše Robinsona Jefferse, které je možné dešifrovat jako postřeh nebo zkušenost, že kdo má sám bohatý, divoký život, nemusí dobrodružství hledat v knihách.
Sbírka je uvedena vstupním oddílem nazvaným Prolog a uzavřena oddílem s názvem Epilog. Dalo by se tedy očekávat, že autor vsadil na antickou vznešenost. Ale mezi tím se odvíjí Mezihra, Hra a opět Mezihra, přičemž každá Mezihra obsahuje jenom jednu báseň. A všechno tohle hraní se cíleně pohybuje mezi okouzlenou přírodní lyrikou s prvky imprese a vypjatým expresionismem a rovněž mezi městem, které je charakterizováno výstižnou zkratkou. Jsme přesvědčivě v současnosti. Básně ve sbírce stojí na třech podstavcích: člověk, město, příroda. A všechno je přirozeně v neustálém pohybu (vybaví se tradiční městský chodec...), v některých okamžicích můžeme mít dojem, že jde o pohyb zrychlený, žádná unylá procházka.
Prolog nás uvádí do současnosti skrze obraz člověka, který je sevřen okolnostmi. Probouzí ho řev jehňat vedených na porážku. Tento emocionálně působivý obraz posléze pokračuje civilněji. Básník promlouvá ich-formou za nás ostatní. Jeho subjekt žije v podivné svobodě, která je utopená v dluzích. Žije na přeplněném sídlišti. Báseň je dílem mírně politická, dílem expresionistická. Jedním tahem jsou připomínány lidské hříchy, ukřižovaný Kristus a utrpení syrských dětí. Zaklínání i modlitba opět v jednom zátahu. Báseň připomíná Hlas volajícího na poušti, ovšem zde se volá, křičí, zaklíná i modlí mezi paneláky. Autor ponechá prostor pro nás až v závěreční fázi, kdy otevřeně přiznává, že doufá, že slunce už příští den nevyjde. Je to těžké přání, dystopické a v básni zůstává nevysvětlené. Až se zdá, že odpověď bychom mohli najít v následujících verších. Což se ovšem nestane na první pohled.
Matěj Senft pokračuje v elegickém tónu. Jeho město nemá konkrétní podobu. V žádném případě se ničím neproviňuje. To člověk stanovil pravidla: postavit, vydržet a předat. Všude je přítomná zvláštní smrt. Člověk by měl padnout na kolena, ale zatím se modlí vestoje. Apokalyptická báseň má nadějnější závěr: to všechno se odehrálo ještě předtím, než zaržáli koně. Vysvobozující blízkost je ovšem popřena v další básni. Hřebci jsou svázáni. Města se mění v hradby. Mezi trosky je ovšem možné vysadit stromy. Nad hroby se postaví zeď. Básnicky vyjádřeno: vzdalování, vnímáme bezednou lhostejnost, ani klapot koní už není slyšet. Zůstává jen člověk, město a vzdalování. A refrén: „Však se ještě potkáme“ (s. 12 – 13). Doufání, nebo vyhrůžka?
První Mezihra nás přivádí do přírody. Základní klasické atributy: vítr, hlína, skály, kámen, hvězdy. Báseň není postavena na mimořádných metaforách. Nic neobvyklého se nekoná. Verše jsou výrazně vizuální. A pak přichází verš poslední a máme po klidu: sdělení zůstává otevřené. Básník vidí hvězdy jak – jak co? Doložte si sami*y.
Oddíl Hra přináší bohatší obrazy. Putování světem za láskou? Za úžasem? „Založit zahradu při rozkvetlém stromu“ (s. 18) je krásný obraz. Přitom tak prostý. V básni jsou přítomni také démoni měst, strašidla, zvěř, poutník i pomatenec. Tyto symboly nabízejí veršům velký jevištní prostor, kaleidoskop barev a světel. Autor si nakonec vybere květiny a sluneční paprsky. Možná je to škoda, možná je to dobře – báseň se závalem slov neroztaví. Co z básně vyčteme? Milostnou poezii, která se nevysvětlitelně zbavuje těla? Extázi? Ovšem žádné baroko. Jen přirozená slast. Na první pohled se chce mluvit o dalším případě moderní zduchovnělé poezie. Ale tak doslova to není. Je to spíš poezie omámené mysli, přitom v jádru nejde o náboženské vytržení, a přesto jde o omámení nepřízemní, spíše svým způsobem nadpozemské. Ale ani tohle tvrzení není přesné, nemůže ani nechce být beze zbytku objasňující, protože se pohybujeme v oblasti dávných představ, dávných úliteb...
O čem je tato Hra? O tajemných silách, které se ze starověkých literatur či kouzelných pohádek dostaly do poezie? Může být... A přesto přítomnost zahrady nebo blízkost poutníkovy hole nabízí (ale nevnucuje) přítomnost předvěkého ráje. Ovšem mandala a mandragora nás zavádějí jinam. A samozřejmě také bohyně Agni.
Tato bohyně Agni ovšem není obětovaný utajený beránek – křesťanský Agnus dei. Agni vlastně není bohyně, je to védský mužský princip: oheň – blesk, svit, ohnivá síla, červený muž.
Do tohoto cyklu patří rovněž dvě básně, které se z něj poněkud vymykají: Píseň kočičího boha a Pohlednice z cest. Co můžeme očekávat od kočičího boha? Chápeme a známe očistnou sílu vody. Ale jak přijat tvrzení, že vítr pojme naši bolest? Jsou tu stáda krav a po zemi se válejí oblaka. Je to všechno možné? Samozřejmě ano, ale...
Podobně zatne drápek i báseň Pohlednice z cest. Takový nečekaný tah. Nejde o cesty. Vždyť autor neprozrazuje, kudy to vlastně chodil. Zato připomíná, že viděl kácet kaštany. Do toho je slyšet vrzavý pláč (skvělý obraz!). Jisté dvojdomí není příliš překvapivé: třísky a sekery. Podzimní vítr a matka země. A do klasických obrazů najednou vtrhne nádherný verš: „ústa měkká jako jarní trávník“ (s. 29). Vliv dávných náboženských symbolů je ve sbírce patrný.
Také v uvedené básni Pohlednice z cest se setkáme s tajemnou bytostí. Je to Anubis. Představa má původ ve starém Egyptě. Zobrazován je jako černý šakal, strážce mrtvých a pohřebišť. To on vážil lidská srdce, než byla předložena soudu. Samozřejmě je přítomen i zde, kde umírají stromy, aby je naposled pohladil, než je odevzdá zemi...
Před Epilogem ještě zbývá další Mezihra. Tvoří ji jedna rozsáhlejší báseň. Její název Procitnutí ve městě je staronový. Procitnutí znamená, že jsme dosnili, vzbudili se. Že vidíme realitu zblízka. Můžeme být i zklamáni. Nebo vysvobozeni z bludu. Můžeme báseň vnímat jako moderní elegii osvětlenou současnými svítidly: neonové nápisy, záře modrých reflektorů. Stráně jsou zde ocelové a lidé žijí v dobytčácích. Bezejmenné tváře a tváře z lifestylových magazínů. Večerky, kebaby...
Nečekaně subjekt ucítí vůni ranních luk. Je to náš tajný talisman? Je to cudně a ve zkratce vyjádřená lítost? Smutek? Naděje? Těžko povědět. Městský chodec není okouzlený. Je unavený, zklamaný. Závěrečné verše podtrhují, co je ve sbírce přítomno: přicházení a odcházení.
Cyklus Epilog básní Člověk uzavírá kruh. Zatímco stejnojmenná báseň v Prologu představuje člověka, který chce mluvit, řvát, křičet, ale hrtan má sevřený v kleštích, v Epilogu má člověk uši zalepené plasty, v rukou uschlé, špinavé listí, jde alejemi mrtvých lesních včel a do toho všeho padá řeřavý sníh... Čirá rezignace.
Závěrečná báseň rezignaci přitakává, jak jinak vnímat Odcházení? Báseň je skoro hermeticky uzavřená. Kudy se do ní dostat? Obrazy nejsou rozmazané, třebaže jsou v nich kapky deště i vichr... a blízký člověk. Také dramatické... čekání, až zahřmí. Nakonec jisté pevné rozhodnutí: už neposlouchat křičící město.
Tak se tady zcela přirozeně setkává spontánní autorská výpověď a promyšlený způsob takové výpovědi: kruh je uzavřen. Ale to je další klišé. Možná bychom mohli mluvit o poetickém věnci. Připusťme, že básník má navrch. Řekl, co vyslovit potřeboval. Pak už záleží na nás.