Milena Fucimanová – Dávíme se cigaretovým kouřem, který vypustil z úst někdo jiný
Anna Kotvalová: Etapy (nakl. Adolescent 2024), Časopis Glosolália 2026
Že se básníci a poetky nechávají inspirovat jednotlivými měsíci v roce, je známé a pochopitelné. Je to nesmlouvavý čas jako veličina nad námi. Básnířka Anna Kotvalová si ve své sbírce nazvané Etapy s časem zahrává po svém. Přesněji řečeno, předkládá nám poněkud zpřeházený kalendář. Sice začíná tradičně lednem, konkrétně básní Začátek ledna, ovšem sbírku uzavírá básní Prvního března. Ostatní básně jsou ve sbírce zastoupené rovněž „nepořádně“. Při čtení pochopíme, že tato nedůslednost má důvod. Básnířka mluví o svých (a nejen o svých) pocitech, které se jí vybavují zdánlivě nahodile. Kromě pocitů dominují výseky dění, příběhy... A především současný svět, naše civilizace. To odpovídá také názvu sbírky: Etapy. Název strohý, obsah básnické sbírky naopak mimořádně „vířivý“, přímo gejzír obrazů, barevný kaleidoskop citlivých okamžiků. Takto může psát člověk mimořádně senzitivní. To nejsou pouze záběry vnitřního světa, to je básnické vidění celého světa, vidění planetární.
Anna Kotvalová se ve studiu zaměřuje především na mezinárodní vztahy. Na fakultě také částečně učí, píše i publicistické texty. Svým pojetím feminismu se přiklání k dekonstrukci patriarchátu a kapitalistického pojetí životního štěstí a lásky. Její pojetí ženského sebeuvědomění je postaveno na zásadě/představě inkluzivního, sdíleného a laskavého života. Je přesvědčena, že co je osobní, je také politické.
Ve sbírce Etapy autorka vsadila na básně výpravné, ale neočekávejme popisnou epickou poezii. Její básně jsou psány jako mozaika vjemů a dění, výrazná zkratka dodává dramatičnost, dynamiku.
Dějištěm je převážně současná Praha, místy i Orlické hory. Autorčin místopis města je zajímavý. Například I. P. Pavlova je líčena jako opuštěné bojiště, s Újezdem se pojí polibky zamilovaného mladého páru, Vršovické náměstí „mačká“ osamělou postavu... Zmíní také řidiče tramvají, metro i popeláře. Dokonce zatoulaného psa. „Modré oči dítěte / zrcadlily tep Jindřišské ulice“ (s. 29). Poznámka: „modré oči dítěte“ se ve sbírce mihnou víckrát.
V básních se střídá fiktivní dialog se samomluvou. Žádné vysvětlování, jen sdílení.
Zdánlivě jednoduchá témata básní vyžadují soustředěnou pozornost. Bezejmenné postavy jsou spojené s konkrétními místy, budovami, s městem. Střemhlavý rytmus veršů je kupodivu také logický. Autorka se nad Prahou lyricky ani romanticky nevznáší, ona tím městem reálně žije. Její verše přímo chrlí jednu představu za druhou – a zároveň se drží při zemi. Třeba když autorka konstatuje, že nevidíme, co se děje za našimi zády. S tím nemůžeme polemizovat. Nebo na jiném místě suše konstatuje, že „Metro v krátkých intervalech / odjíždí z Národním třídy / každé čtyři minuty“ (s. 46). Z tak poklidného sdělení se nečekaně vynoří záplava „Boje na kraji útesu“ nebo „Dešťové kapky ve vlasech / propletené s nevinností“ (s. 29). Tady je osrdečník naplněný jehličím, tady člověku v plících klokotá celá Praha...
V básních je vzývána láska, milování, ale vzpomenuto i smilstvo zavěšené u stropu. Jde o pozdvihování nebo obětování? Smilstvo je u autorky tak nějak cínové. Ve verších se mluví o šílenství a rozsápaných plících, o vyšlapaných cestách i holubech chycených ve světlíku. Tady flétny hrají ukolébavku, která probouzí pláč. A pohádkáři bůhvíproč opouštějí své příběhy. Bolest a láska odjakživa spolu. Verše, řečeno s básnířkou, jako bipolární projev. Je to přesné vyjádření.
V této sbírce se často ocitáme ve vlaku, na nádražích, na kolejích. Nebo v zoologické zahradě určené pro dospělé – neptejte se proč. Čteme civilizační poezii poznamenanou osobními jizvami. Je tady řeč také o nepříteli, ale integrovaném ve společnosti. Autorka nám předkládá rovněž dav a jedním dechem i moře a vzápětí betonová monstra. Také duby, buky, květiny za okny. Nechybí ani jabloňový sad – jablka básníkům a básnířkám nedají pokoj nikdy.
Poezie „žensky“ vnímavá a „nežensky“ nesmlouvavá. Řeč o zvláštní válce v našich hrudích. Verš upozorňující, že nesmíme zavírat oči před hořícími lesy. Na druhé straně není třeba se bát vlků. Možná jsme stejně divocí. Ovšem máme „člověčí“ povahu: míjíme se, schováváme se, krčíme se, stydí - me se, usmíváme se, máváme...
Občas autorka připomene, že máme křehké kosti. To je opět zajímavá dominanta. V této sbírce se nemluví zbytečně moc o srdci (ale jsou zmíněna právě ta rozbitá), řeč je tady spíše o plících (kvůli vdechu a výdechu?) a hlavně cíleně právě o zmíněných kostech. Přítomné tělo jako matérie. Nehledejme duchovno v našem tradičním pojetí, třebaže autorka přiznává i obětiny, ovšem skoro provokativně připravené... pro vlky. Podobně autorka žehná metamorfózám, dotkne se zvláštní bohoslužby za rekonvalescenci, ale jsou to všechno velice křehká slova – i když v jednom verši mluví o odpuštění všeho.
Je to sbírka, která vyburcuje k otázkám, ale tak nějak je zároveň zapovídá. Dokonce to autorka vysloví v jednom verši naplno: „Hlavně se neptat“ (s. 42). Ale to ani výsostná báseň nemůže zakázat.