Jan Škrob – Náš hlas připomíná
Jan Horský: Fosfény (nakl. Adolescent 2023), Časopis Glosolália 2026
Jan Horský na českou literární scénu vstoupilx s bouřlivostí, se sympatickým nerespektem ne snad přímo ke scéně a k tradici, ale k samotným základům jazyka, ať už tím máme na mysli jazyk básnický nebo principy jazyka vůbec. Z funkčních zvláštností se stávají základní techniky. Pokud Horský narušuje zaběhnutou gramatiku například proměnami rodů („Dalo jsme ti nové jméno“, s. 42), můžeme to – možná i oprávněně – přisuzovat snahám o vyjádření nebinární zkušenosti, ale záhy zjišťujeme, že se tady nezastavuje, ať už jde o četnost neologismů nebo narušené větné stavby a gramatické struktury vůbec, případně z hlediska běžného jazyka chybně zvolená slova. „Venku hrudí bouře“ – dozvídáme se v básni A moje ruce (tělo se podobá poušti) (s. 40), aby s námi tento obraz zůstal. Nebo v básni Biorytmy: „Každý se občas cítíme unavený / já znám spát / jako žaludeční fresky“ (s. 44).
Horský využívá nesrozumitelnost ke sdělování nejhlubších citů a nejzásadnějších myšlenek. Ohmatává paradoxní vztah člověka k jazyku, kdy je to na jedné straně právě jazyk, co nám umožňuje sdílet s druhými to podstatné, ale zároveň bolestně narážíme na jeho limity, když zjišťujeme, že to nejpodstatnější se nám beztak slovy vyjádřit nedaří. Poezie pak přinejmenším ve svých určitých podobách představuje hraniční prostor, v němž se tyto pokusy odehrávají. Horský zjišťuje, že je tento prostor příliš těsný, a tak mu nezbývá, než se pokusit probourat ven. V tomto přístupu k jazyku jistě navazuje na surrealistickou tradici, ale pokud skutečně nápadně připomíná někoho ze současnějších osobností české poezie, je to neprávem opomíjený Petr Řehák, třetí člen skupiny Fantasía vedle Adama Borziče a Kamila Boušky, ze všech tří patrně nejnekompromisnější právě ve vztahu k jazyku. Jedním z paradoxů poetiky Horskéxx i Řeháka ovšem je, že se tato divoká inovativnost naprosto přirozeně snoubí se snahou napodobit přirozené plynutí běžné řeči – u Horskéxx například v podobě častého nedokončování vět, přerušovaných a nesouvislých výroků...
Možná nepřekvapí, že právě jazyk, psaní a vyjadřování jsou také důležitými tématy celé knihy: „Oslovuju se generickým maskulinem / jen tak ze zvyku“ – začátek básně A moje ruce (tělo se podobá poušti (s. 40); „ještě / závorky a černé oči Jsme / dvojtečky / otevřené dovnitř“ – báseň Palinopsie (s. 29); „pronikání cizí řeči do podkožní“ – báseň Situace (s. 42). Ona snaha jazyk ohnout a proměnit, vyslovit se jeho prostřednictvím a zároveň jemu navzdory, která je pro celou knihu tak typická, se neděje za oponou, ale coby čtenářstvo jsme přímo jejími svědky. Zpřítomňují se tak souvislosti Horskéxx anarchického nakládání s jazykem, které by snad na první pohled, při nepozorném a zběžném čtení, mohlo působit jako saomúčelná hra s jazykem, ohýbání pro ohýbání. Jenže jde o zásadní gesto, které je jednak existenciální – právě v hledání a překračování možností vyslovitelného –, ale také v nejširším smyslu politické, radikální a queer, pokud jsme ochotni přistoupit na myšlenku, že queerness (kvíření, kvířivost, kvírnost) může být mimo identitu lidí a skupin také obecnějším přístupem ke světu, obecněji svobodným, obecněji kreativním, ovšem zároveň obecněji destruktivním právě tam, kde nám překážejí příliš těsné a příliš pevné stěny. Pokud je heteropatriarchát projevem pevných struktur a jejich nadvlády a převahy v tomto světě, můžeme queerness vnímat jako snahu o narušení této pevnosti a nepohyblivosti. S tím souvisí vracející se obrazy spojené s vodou, plynutím, prouděním, řekami, povodněmi: „hlavou mi protéká řeka / od podkroví / až do“ – báseň O Vodě (s. 35); „jsme vodní plochy / po březích drcené minulosti / hluboko na dně / centrální nervové soustavy / kde se písek mění v bahno“ – báseň Jsme vodní plochy (s. 38 – 39), ale také představy vzájemného prolínání a prostupování, které snad mohou mít erotické konotace, ale vnímat je výhradně takto by bylo příliš reduktivní. Podobně je to s tělem a tělesností. Je to (často i vlastní) tělo, co je pozorováno, zkoumáno, rozebíráno a popisováno. Jsou to těla, co sebou vzájemně prostupuje a propojuje se: „Učím se myslet pohyby rukou / argument je kloub ve / středním uchu / křupnutí zlom v krku“ – báseň Myslet tělo (s. 50).
Stejně tak by bylo chybou číst Fosfény (pouze) jako jakousi identitární manifestaci vyjadřující partikulární zkušenost spojenou s kvířivostí. Respektive: Fosfény nám strhujícím způsobem ukazují, jak kvířivost naopak umí veškeré partikularity překračovat a ve své divokosti nabízí způsob, jak se vymanit ze struktur, které nás různými způsoby dusí všechny. V tomto ohledu jde o zcela výjimečnou básnickou knihu, manifestující zásadní lidskou touhu se osvobodit, aniž by bylo třeba toto osvobozování specifikovat, vysvětlovat, obhajovat.